PAVEL ŠAFR: Co je to peklo
Vasil Biľak zemřel v požehnaném věku, v klidu a v luxusu a tisíce lidí v Česku i na Slovensku si řekli: „Už je v pekle.“ Jako bychom, ausgerechnet, my Češi byli nějaký religiózní národ. Rozhodně nejsme, ovšem časté skloňování slova „peklo“ v souvislosti s Vasilem Biľakem navozuje otázku, zda i nám ta temná zásvětní instituce vlastně nějak nechybí.
Naše lidská spravedlnost totiž nutně selhává, ale potřeba spravedlnosti v našich myslích trvá. Navzdory vymývání mozků v době normalizace a navzdory současnému trendu relativizovat zločiny komunistů se jaksi nelze zbavit dojmu, že ten, kdo zradil svůj stát a pozval k nám okupační armádu, by měl čelit soudu a trestu. Naše justice to ovšem nezvládla. Proto potřebujeme outsourcing spravedlnosti a mluvíme tolik o pekle.
Soudci tvrdí, že chyběly potřebné důkazy. Boris Jelcin dal totiž kdysi Václavu Havlovi jen ověřenou kopii a Biľakův originál má pořád v trezoru Vladimir Putin. Je to smutně legrační výmluva. Skutečným problémem naší společnosti je to, že v ní nevznikl dostatečný konsensus, že sovětská okupace je v principu stejnou hanebností, jako byla nacistická. Češi si prostě nemyslí, že Hitler sedí ve stejném pekle se Stalinem a Brežněvem. Minimálně Brežněv určitě sedí s Biľakem v mnohem lepším patře, kde to tolik nepeče. A Gustáv Husák? Ten je jistě jenom v očistci. Myslel to dobře. Navíc Slováci vědí, že se na smrtelné posteli kál a přijal hostii. Ovšem Lubomír Štrougal půjde rovnou do nebe.
Jestli je opravdu Vasil Biľak v pekle, tak si podle Dantovy Božské komedie mohl přečíst nad pekelnou branou tento zajímavý nápis:
Mnou vchází se do trýznivého města,
mnou vchází se do věčné bolesti,
mnou vchází se k těm, které Bůh věčně trestá.
Mnou dal Pán průchod spravedlnosti,
jsem z Boží moci, dílem lásky jdete,
jsem sklenuta nejvyšší moudrostí.
Patřím k těm věcem, které v tomto světě
jsou od věků. A navždy potrvám.
Zanechte vší naděje, kdo vstupujete.
To je nejnovější překlad Vladimíra Mikeše. Všimněme si zvláště čtvrtého verše, jímž sama brána pekelná vysvětluje smysl pekla. V překladu O. F. Bablera zní čtvrtý verš takto názorně: „Pán spravedlnost dal mi do úkolu.“ (Viz citát v italštině pod titulkem tohoto článku.)
V peklo věří v různých formách téměř všechna světová náboženství. Někde je to pobyt duše v utrpení na dobu určitou a jinde navěky věků. Novodobé křesťanské myšlení chápe peklo jako takový stav duše člověka, v němž zoufale a absolutně chybí Bůh. Tedy vůbec i cokoli dobrého. Dante Alighieri dobře ukazuje pravý smysl představy pekla. Je to prostě nastolení spravedlnosti, což je výrazem nejvyšší moudrosti. Především se tím ale jasně říká, že zlo stejně jako dobro jsou objektivní skutečnosti, které lze dobře rozpoznat lidským svědomím. Do veršů Božské komedie jsou zde vepsány základy filosofie práva a právního vědomí.
Jean-Paul Sartre naopak řekl, že „peklo jsou ti druzí“. Vtipně tím popisuje současné chápání problému dobra a zla, kdy dobré je jen to, co je dobré pro mě. Z pohledu Vasila Biľaka mu dělali peklo ti, kdo mu vyčítali zvací dopis a k jeho bratislavské vile přivezli starý sovětský tank, aby si ho také trochu užil.
Každý si musí odpovědět sám na to, zda existuje dobro a zlo, anebo zda tyto pojmy představují jen pouhé psychologické a sociální konstrukce. Když ale neexistuje všeobecná shoda na tom, že zrada je zločin, za nějž má být člověk potrestán, tak je společnost nemocná. A nemocná společnost, která nevěří na objektivní špatnost lidského činu, si většinou dělá nekonečné peklo na zemi.
