VILIAM BUCHERT: Jsme podivná země: Poslanci předváděli divadlo, hokejisté zatím odolali katastrofě
Pokud se v úterý večer snažil někdo průběžně sledovat důležité události, které se týkají Česka, tak si musel vzpomenout na absurdní hry Václava Havla. Občas se tomu zasmějete, někdy vůbec nechápete, o co jde, chvilku máte radost, chvilku vás láme smutek. Co se to vlastně v úterý dělo?
V Poslanecké sněmovně před polednem vystoupil prezident Miloš Zeman. Dodal několik trefných připomínek k programovému prohlášení vlády, ale jinak se opět projevily jeho slabší stránky. Na hlavu státu je aktivistický až hrůza a neustálé vyžívání se v bonmotech, přirovnáních a citacích začíná pomalu nudit a otravovat. Přitom by pouze stačilo, aby byl více státnický. Aby se staral o to, o co má. Například o vize, které zoufale zemi chybí, o lepší koordinaci zahraniční politiky, o přístup k politice z většího nadhledu a odstupu. Jenže Miloš Zeman působí buď jako jeden z členů vlády, nebo dokonce poslanec. A to je na prezidenta málo.
Jednou z těch velmi důležitých věcí, které se včera týkaly Česka, je tragická situace na Ukrajině, která se podle všeho vymyká kontrole. K tomu se mohl Zeman upřít a nerozebírat starou písničku jménem skandinávský model, který se u nás nedá nikdy ve své opravdové podobě uplatnit.
Mezitím, co se poslanci a poslankyně připravovali na zahájení svého divadla jménem „hlasování o důvěře vládě“, získal biatlonista Ondřej Moravec bronzovou medaili na olympiádě v Soči. Tím náš někdy rozporuplný obraz, který často předvádíme světu, alespoň vylepšil.
Zcela směšná pak byla v průběhu celého dne snaha některých poslanců něco za každou cenu říci, protože věděli, že běží přímý přenos na ČT24. Fakt si mysleli, že se někdo na to dívá? Opozice má sice pravdu v některých výhradách k nové vládě, ale bylo to nutné donekonečna opakovat? Změnilo to nějak postoj kabinetu a možnost, jak hlasování dopadne? Ani o milimetr. Byla to jen exhibice pro několik diváků, kteří z důvodů vlastního masochismu něco podobného sledují.
Nehodlám zlehčovat důležité zasedání sněmovny, ale národ včera nejvíce zajímal hokej se Slovenskem. To skutečně v pražské Sněmovní ulici neví? Národ není souborem hlupáků, že by preferoval sport před významem vážných politických rozhodnutí, ale národ už má dost věčného handrkování, které nikam nevede. Jistě, občas čeští hokejisté svými výkony v Soči připomínají naše zákonodárce, ale alespoň nabídnou emoce a možnost na chvilku více „přilnout“ k vlasti. To sněmovna nedokáže, ať se snaží, jak chce.
Sněmovna proto měla rychle ukončit taškařici s hlasováním o důvěře, neboť výsledek byl dopředu jasný. Stačily na to dvě až tři hodinky. Pak jsme si měli užít kus hrdosti nad našimi sportovci v Soči. A nakonec více myslet a konat směrem k Ukrajině, která je nám svým způsobem hodně blízká – vždyť statisíce Ukrajinců a Ukrajinek u nás již dlouhá léta pracují a podílejí se na tom, abychom mohli tady vůbec nějak fungovat. Jenže v úterý jsme se místo toho opět celý den pohybovali mezi okamžiky nadšení (ze Soči) a trapasy ze sněmovny. Je to skutečně nutné pořád opakovat?
