VILIAM BUCHERT: Západ by neměl slepě věřit ukrajinské opozici, je to nebezpečné
Na Ukrajině zuří další revoluce. Kolikátá už za poslední čtvrtstoletí? Evropská unie, Spojené státy, Rusko i další země se zde snaží situaci ovlivnit, ale zatím marně. Navíc existuje obrovské nebezpečí, že strany a lidi, které dnes západ podporuje, se po čase obrátí proti němu.
Poslední protesty začaly mírně a spontánně. V noci 21. listopadu minulého roku, den poté, co ukrajinská vláda pozastavila přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, se v Kyjevě objevili demonstranti a mávali kromě národních modro-žlutých vlajek i modrými evropskými prapory s hvězdami. Tomu se tleskalo od Berlína po New York v předtuše tlaku na proruskou a zkorumpovanou kliku kolem prezidenta Viktora Janukovyče. Po týdnech napětí a krvavých střetů byl režim skutečně postupně stále více zatlačován a rozdupáván. Ale nevzdal se.
Máme mít ze síly násilné opozice radost? Nikoli, protože její část tvoří fanatičtí nacionalisté, jež budou vyvolávat jen další napětí. K nové moci se derou současně i ti, kteří hodlají uloupit to, co ještě ze zbědované země zbylo.
Zvláštní naivita
Problémem je, že naivita západních demokracií se zdá být v případě některých států (Rusko, Čína, Irák, Afghánistán, Libye, Egypt apod.) naprosto nekonečná. Naše představa, že západní styl demokracie bude fungovat všude stejně, je mylná a překonaná. Demokracie, jak se ukázalo, má různé podoby, dokonce i takové, jež my za demokracii ani nepovažujeme. Typickým příkladem je Ukrajina.
Je to přitom země nacházející se v křesťanském civilizačním okruhu, země, která by mohla být bohatá a potravinově zcela soběstačná. Ve skutečnosti je po desetiletích hrůzného komunistického hospodaření a následného rozkrádání v dobách místní podoby demokracie před kolapsem. Jak potvrzují i Ukrajinci žijící u nás, žít se tam v podstatě nedá a nic moc se na tom za dvacet let nezměnilo. V současnosti proto sedmina celé populace přebývá v zahraničí. Počet obyvatel se snížil na 45 miliónů (v roce 2001 to bylo necelých 49 miliónů) a polovina mladých Ukrajinců a Ukrajinek uvažuje o emigraci. Dobře to známe i z Česka.
Navíc Ukrajina je podle všeho nenávratně rozdělena. Západ je skutečně ukrajinský, východ ruský. Nejde jen o to, že jeden národ hovoří dvěma jazyky. Jsou to i rozdílné pohledy na svět, na další budoucnost, na možné spojence, na vztah k Evropě. Odcizení ukrajinských Ukrajinců a ruských Ukrajinců je trvalé a velké. V politice se to projevuje u každých voleb. Změnit by to možná mohla ekonomická prosperita, jež by zacpala lidem ústa, jenže ta ne a ne přijít.
Svět proto vždy chvilku doufá ve změnu, když se objeví nějaká ta další ukrajinská revoluce. Doufá i teď.
Předčasná radost
Západ se samozřejmě radoval, když byla vyhlášena 24. srpna 1991 nezávislost Ukrajiny, vždyť se rozpadal nenáviděný Sovětský svaz. Tehdy ukrajinští politici slíbili přechod k tržní ekonomice, štěstí a prosperitu. Zavedené demokracie se poplácávaly po ramenou. Jenže rozklad hospodářství, a především neschopnost vlády a prezidenta provést ekonomické a politické reformy vedly v 90. letech k agónii ukrajinské ekonomiky, která trvala skoro deset let. Prezidenti Leonid Kravčuk i Leonid Kučma si navíc libovali v autoritářských krocích. V Americe a v Evropě se proto zrodil plán, jak Ukrajinu definitivně změnit. Jmenovalo se to „oranžová revoluce“.
Ta proběhla po prezidentských volbách na konci roku 2004, byla neozbrojená (na rozdíl ode dneška) a vyvolaná nesouhlasem části veřejnosti s vítězstvím proruského kandidáta, premiéra Viktora Janukovyče. Ten byl nařčen z volebních manipulací a Nejvyšší soud nařídil výsledky voleb anulovat. V druhém utkání vyhrál jeho oponent, proukrajinský a proevropský, Viktor Juščenko. V tomto případě nemá smysl zastírat fakta – některé západní země, včetně Polska a Česka, se přímo podílely na oranžové revoluci a finančně podporovaly některé strany. Výsledek ale opět nebyl nejlepší. Někteří revolucionáři byli jen příslušníky „jiného gangu“ a plundrovali zemi dál. Něco podobného se dá očekávat, až utichnou současné střety, i teď.
Západ včetně české mediální a politické scény by měl být proto při současném hodnocení a podpoře některých sil, jež bojují proti zkorumpovanému a neschopnému režimu prezidenta Viktora Janukovyče, velmi opatrný. Jeden závažný konkrétní příklad máme po ruce. Naprosto špatný odhad, neschopnost ovlivnit vnitřní situaci a fatální selhání Západu se například projevuje v posledních dvou letech v Egyptě. Vliv této arabské země je srovnatelný s významným strategickým a geografickým postavením Ukrajiny v Evropě. Nejdříve přišla většina západních intelektuálů, novinářů, politiků a nevládních organizací v případě Egypta s opěvováním takzvané facebookové a twitterové generace. Že ta má vliv pouze na některé obyvatele Káhiry a Alexandrie, nebylo bráno v potaz. Revoluce je přece revoluce! Pak následovala mírná podpora Muslimského bratrstva, jež vyhrálo svobodné parlamentní i prezidentské volby. Následné volání konzervativnější části tohoto islamistického hnutí po zavedení tvrdší formy šarí’e, otevřená nenávist k Americe a všemu židovskému začaly optimismus Západu prudce brzdit. I proto přišel nesmyslný tichý souhlas s vojenským pučem, který demokraticky zvolené „bratry“ nedemokraticky odstranil. Výsledek známe – nenávratně rozdělená země, jež se bude nadále utápět v chaosu a anarchii. Můžeme tomu z Prahy, Washingtonu či Londýna jen němě a bez možnosti zasáhnout přihlížet.
Také podpora netransparentních a údajně prodemokratických seskupení na Ukrajině nepřinese této zemi v budoucnosti žádné štěstí. Napětí a rozbroje se budou opakovat. Ukrajinci by se především museli chtít sami sjednotit a překonat letité antagonismy. Jenže to zatím nechtějí. Západ se sice bude opět opatrně radovat, až Janukovyčova klika padne, možná to povede i k podepsání dohod s EU. Ale vyloučit, že vláda „nového gangu“ nepovede za čas k další revoluci, nelze vyloučit. Bohužel …
Text vyšel původně koncem ledna v tištěné verzi Reflexu.
