JAROSLAV ŠAJTAR: Nezávislost Ukrajiny ještě není zárukou prosperity
Není tajemstvím, že tradice ukrajinské státnosti jsou, řečeno hodně politicky korektně, nebohaté, a to nejen v porovnání s českými zeměmi nebo tolik proklínanými „Moskaly“, ale dokonce i s třemi pobaltskými republikami – Litvou, Lotyšskem a Estonskem –, jež si samostatnou existenci udržely alespoň po dvě desetiletí.
Kromě jepičí epizody s Ukrajinskou lidovou republikou se podařilo dosáhnout samostatnosti až v důsledku Gorbačovovy perestrojky a glasnosti, kdy se nejprve objevilo nacionalistické hnutí Ruch. Rozhodujícím urychlovačem se pak stal srpnový komický puč moskevských konzervativců v roce 1991, kladoucí si za cíl odvrátit hrozící rozpad supervelmoci zaujímající šestinu zeměkoule. Již tři dny po jeho potlačení, 24. srpna, byl přijat Akt o nezávislosti Ukrajiny. Po pokusu o převrat Ruch vydal prohlášení, v němž se mj. pravilo, že „centrum ukázalo, že není způsobilé se uhájit, a za takových okolností je nezbytné okamžité vytvoření ukrajinských ozbrojených sil a ukrajinské státní bezpečnosti, schopných uhájit suverenitu Ukrajiny“. Prvního prosince téhož roku se přes 90 % občanů zúčastnivších se celoukrajinského referenda vyslovilo pro nezávislost Ukrajiny a jejím prezidentem byl zvolen Leonid Kravčuk, jenž obdržel přes 61 % hlasů. Výsledky referenda komentoval v týdeníku Time odpovědný pracovník ministerstva zahraničí USA velmi předvídavě: „Rusko může existovat bez Ukrajiny. Ukrajina může existovat bez Ruska. Ale Sovětský svaz nemůže existovat bez Ukrajiny. Je u konce.“ Tato prorocká slova se naplnila za několik dní. Osmého prosince 1991 se v Minsku setkali vedoucí představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska jako zakládajících zemí SSSR a vyhlásili ukončení platnosti svazové smlouvy z roku 1922.
Jenže jásot nad dosažením nezávislosti na Ukrajině zastínila řada neřešených, a naopak ještě eskalace nových problémů, z nichž nejnebezpečnější vznikly mezi ní a Ruskem. Jako nejzávažnější se ukázaly tři: 1. budoucnost Černomořského loďstva, představujícího desetinu válečného námořnictva bývalého SSSR s majetkem v hodnotě 80 miliard dolarů, 2. budoucí status Krymu, jehož převážně ruskojazyčné obyvatelstvo si (v posledních dnech toto přání zaznělo nejhlasitěji) přeje připojení k Rusku, a 3. dodávky energie z Ruska.
Ukrajinští nacionalisté sice dští oheň a síru na nenáviděné „Moskaly“, jenže v Ruské federaci pracují statisíce Ukrajinců, jimž země není schopna nabídnout zaměstnání. Ekonomický propad po získání nezávislosti byl děsivý. Obrat zahraničního obchodu se ze 17,5 miliardy dolarů v roce 1991 propadl na 6,1 miliardy, tedy na 37 % úrovně předešlého roku. Národní důchod v roce 1993 klesl o 15 %, produktivita práce o 13, 5382 podniků a organizací, tedy 16 % všech těchto ekonomických subjektů, bylo ztrátových. Následující měsíce přinesly hyperinflaci, jež v září 1993 přesáhla 180 %.
V letech 1991–1993 životní úroveň klesla 5,6krát a spotřeba základních výrobků se propadla na úroveň let 1952–1955, kdy země ještě překonávala děsivé škody způsobené druhou světovou válkou. Pokles porodnosti, a zejména migrace za prací do ciziny připravily Ukrajinu o více než desetinu populace. K ekonomické mizérii se přidala politická nestabilita, a jak jsme svědky, i rozhádanost opozice. Tříměsíční napětí minulý týden kulminovalo v nejkrvavější dny za dvaadvacetiletou existenci nezávislé Ukrajiny s desítkami mrtvých, stovkami raněných a nevábnou perspektivou rozpadu státu po sobotním faktickém státním převratu (to je možná ta lepší varianta), nebo dokonce, na což se nechce ani pomyslet, občanské války s nedozírnými důsledky pro obrovský region. To je víc než neradostná bilance dvaadvaceti let nezávislosti.
