JAN JANDOUREK: Zlaté časy studené války jsou zase tady
Byl to vlastně hezký čas, ta studená válka. Moc se neválčilo a všechno bylo jasné. Jsme zpátky v té hezké době.
Jak říká šéfka M v Bondovi: „Zlaté časy studené války. Agent buď dezertoval, nebo se zastřelil.“ Ta nostalgie je pochopitelná. Svět byl totiž mnohem přehlednější. Když víte, kdo je nepřítel, mnohem lépe můžete odhadnout, co udělá. Zároveň když nepřátelství trvá dostatečně dlouho, naučí se obě strany vedle sebe žít a do zásadního konfliktu se jim vlastně nechce, protože by mohly ztratit příliš mnoho.
Doba, kdy na světě jen jedna mocnost měla atomové zbraně, USA, trvala krátce. Jakmile SSSR vyrobil svou vlastní bombu, stala se válka rizikem a odehrávala se především střety na periferii velmocí. Tam se daly získat různé zdroje, umístit základny nebo vyzkoušet nové zbraně. Začátkem devadesátých let se tento krásný starý svět zhroutil. Rusko vypadalo tak trochu demokraticky, bylo v potěšitelném rozvratu. Boris Jelcin měl hodně chyb, ale svoboda projevu za něj byla zřejmě v Ruských dějinách bezprecedentní. Měl ovšem jednu osudovou smůlu, ceny ropy byly nízké. Kdyby byly tak vysoké jako později za Putina, mohl by stát platit mzdy i důchody a věnovat se zaostalé infrastruktuře a na jeho éru by se vzpomínalo jinak. Jenže co by bylo, kdyby…
Bývalé kádry KGB, které nikdy ze své podstaty nejsou bývalé, to teď mají v rukách. Zůstaly jim moderní zbraně, získali novou ideologii v nacionalismu, na jejich straně stojí pravoslavná církev, ropa je potěšitelně drahá, drží ruce na kohoutcích s plynem, vykupují po světě, co se dá, vytvářejí svoje kolonie, které se jednou budou hodit. Až dojde na lámání chleba. A ono dojde.
Jediné dobré na nové studené válce bude, že povzbudí technologický pokrok. Vždycky to tak je, když se soupeří jako o život a někdy ne jen jako. Jen by bylo lepší si uvědomit, kolik lidí za tento pokrok zaplatí zbytečným utrpením.
Ale co se dá dělat. Až si budeme číst o studené válce, budeme těm knihám moci dát podtitul: Vzpomínky na budoucnost.
