ANDREA HOLOPOVÁ: Referendum ano, i ne?
Ať už s referendem na Krymu souhlasíme, či nesouhlasíme, nutí nás zamyslet se nad referendem jako takovým. Diskutuje se o něm v posledních týdnech i v naší Poslanecké sněmovně.
Česká ústava pojednává o referendu ve svém druhém článku, kde se říká že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“. Znamená to, že je na Parlamentu, který v tomhle rozhoduje ústavní třípětinovou většinou, jestli zavede referendum obecně, nebo jen pro konkrétní případ. Protože ústavní zákon o obecném referendu u nás dosud nemáme, ačkoliv návrhy na něj byly v minulosti několikrát předloženy, vydávají se ad hoc speciální ústavní zákony ke konkrétním případům. Podle tohoto ústavního zákona bylo například v roce 2002 vyhlášeno referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii.
Zajímavé přitom je, že český právní řád umožňuje konání místních a krajských referend. V těchto případech musí referenda splňovat striktní podmínky, jako například, že volební účast musí být alespoň 35 procent. Nejznámější země, jejichž politika je postavená na této přímé demokracii, tedy poměrně častých referendech, jsou Švýcarsko a Lichtenštejnsko.
Ve Švýcarsku mají několik druhů referend. Referendum se tam musí konat pokaždé, když se mění ústava. Například, když chce vláda zvýšit daně nad limitem v ústavě, musí o to požádat lidi v referendu. Také občané sami mohou iniciovat referendum o změně zákona, je k tomu potřeba sesbírat sto tisíc podpisů pod petici. Dále zde existuje možnost „lidového veta“, kde lidé mohou v referendu zrušit zákon přijatý v parlamentu. U nás v České republice jsme zvyklí volit si zástupce, kteří za nás rozhodují. Když ale o zákonech hlasují volení zástupci, stává se, že porušují předvolební sliby. Výhodou referenda je, že rozhodnutí přímo odpovídá tomu, co si lidi přejí.
Nejhlasitější argument proti referendu je, že by lidi mohli být před volbou zmanipulováni, že by mohli podlehnout populistickým slibům. Pro volbu zástupců však přece platí totéž, ne?
