BOHUMIL DOLEŽAL: Respektování papeže Františka
Jakési neformální svatořečení papeže Františka provedl minulý čtvrtek v Babišově Mladé frontě Dnes Teodor Marjanovič. Musím se přiznat, že na základě mnohaleté a pečlivé četby článků tohoto autora si nedovedu představit, že bych se s ním mohl na něčem shodnout, a ani tento text není žádná výjimka. Za druhé, mám se současnou hlavou katolické církve velký problém (mohu si to dovolit, patřím k jiné denominaci). Přiznávám tedy, že nejsem nezaujatý, taky nevím, nakolik si pan Marjanovič papeže upravil k obrazu svému. Myslím, že ne, ale pokud se mýlím, rád se nechám poučit.
Žánr textu pana Marjanoviče je tzv. respektování: sběr kýčovitých, na pohled mravně ušlechtilých banalit, jejichž společným jmenovatelem je populismus a výsledkem barvotiskový obrázek moderního světce.
Základní teze zní: papež by chtěl „dát církvi skromnější, ale autentičtější podobu, aby byla pro lidi přitažlivější“. V té souvislosti autor zmiňuje sv. Františka z Assisi, „jenž opustil své bohatství a rodinné zázemí, aby mohl přes chudobu a špínu v mnohem ryzejší podobě následovat Ježíše Krista“.
Pan Marjanovič potichu předpokládá, že církev (on hovoří o té katolické) je něco jako politická partaj: jde o to, aby byla přitažlivá, čehož se dosáhne chudobou. Každá církev je shromážděním lidí za účelem uctívání Boha. Musí si opatřit prostředky, aby mohla toto své poslání plnit, přesně tolik, kolik je zapotřebí, ani o fous míň, ani o fous víc. Ten, kdo do církve vstupuje, vstupuje tam kvůli tomuto jejímu poslání. Předpokládat, že tam vstoupí kvůli její chudobě a to ostatní se pak už nějak vyřeší, je trochu odvážné. Dále, papež podle vlastních slov preferuje „církev havarovanou, rozbitou a špinavou, protože vyšla do ulic, než církev, která ochořela uzavřeností, pohodlností a drží se vlastních jistot.“ Prokristapána, co to má pořád s tou špínou? A co to znamená, „vyšla do ulic“? Má se vlichotit zástupům, např. tím, že se podle nynější módy našminkuje chudobou a vyjde do ulic jako prodejná děva? A pokud jde o církev havarovanou, rozbitou a špinavou, tu jsme tady zažili v letech 1948-89: na jedné straně pronásledování představitelů křesťanských církví a diskriminaci věřících, na druhé straně kolaboraci těch, kteří uvěřili, že zachování té či oné církve jako hmotné instituce stojí za to, aby tomu obětovali svou nesmrtelnou duši. Nebyl na to hezký pohled.
Ruku v ruce s barvotiskovým kultem chudoby jdou nespravedlivé paušální soudy. Finanční mamon prý lidem zatemňuje mysl. „Kultura blahobytu nás uspává, ale znepokojuje nás, když se na trhu objeví něco, co jsme si dosud nekoupili.“ Papež říká „uspává nás“, „znepokojuje nás“, ale nemyslí náhodou „vás“? Někoho možná uspává, někoho ne, někoho víc, někoho míň, a pro mnoho lidí zároveň platí, že milují své životní partnery, starají se o děti a staré rodiče, pomáhají přátelům i potřebným. Nemělo by se to zohlednit? V souvislosti s problémem homosexuality papež prý řekl: „Kdo jsem já, abych někoho soudil?“ Proč by to tady mělo být jinak? Musí být člověk homosexuál, aby byl jako bližní vyňat z kolektivní viny podlehnutí mamonu?
Článek pana Marjanoviče se jmenuje „Papež, jenž obrací katolickou církev naruby“ a začíná triumfálně: „Kdo by čekal, že se z postaršího Argentince, jemuž v mládí kvůli zánětu z těla odstranili jednu plíci, během jednoho roku vyklube morální celebrita, jakou svět neměl od skonu matky Terezy?“ Musím se přiznat, že poté, co mne proti mé vůli protáhli tunelem marx-leninismu, mám hlubokou nedůvěru k jakémukoli obracení světa naruby, případně, jak zněla dobová formulace, stavění čehokoli z hlavy na nohy. A pokud jde o „morální celebrity“, co to proboha znamená? Ježíš nebyl žádná morální celebrita, protože na rozdíl např. od Pontského Piláta ho dějiny ani nezaznamenaly. Je to dobře. Jinak by nás nemohl spasit. Být celebritou je věc irelevantní a velmi často podezřelá.
V dnešní hysterické době se poměrně snadno uplatňují různá hnutí, která by se souborně dala zahrnout pod slogan „Yes, we can! “ Do tohoto okruhu patří celebrity typu prezidenta Obamy a hlava katolické církve by se sem hodila taky docela dobře. Lidé nabízející na první pohled snadná a efektní řešení. V lokální rovině sem patří i naše Velká protikorupční revoluce, v níž vlna lidového hněvu nakonec vynesla k moci dvě morální celebrity: Miloše Zemana a Andreje Babiše. Taková hnutí se rychle se vyčerpávají a nejsou vlastně nic jiného než znepokojivé signály toho, že na obzoru je nějaký globální malér. Upřímně řečeno, docela rád bych se pletl.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
