DUŠAN ŠRÁMEK: O Rusku a Evropě. Už Palacký věděl…
Současné vnitropolitické diskuse a spory o dění na Ukrajině, historické roli Ruska, a postoji, jaký by měla česká společnost k těmto otázkám zastávat, se nezrodily ze dne na den, a nejsou jenom výsledkem aktuálního dění. Stejné problémy, stejná východiska, ale i stejná úroveň diskuse, která občas spadávala do osobních, často nepodložených útoků, se objevily již před sto padesáti lety. Jen osoby a obsazení bylo jiné, a týkaly se největšího polského povstání proti ruské nadvládě, které se uskutečnilo v roce 1863.
Polsko, jeden z největších evropských států se začal v druhé polovině 18. století vnitřně rozkládat, což vyvrcholilo trojím dělením Polska, kdy si jeho území do roku 1795 rozebraly sousední země: Rakousko-Uhersko, Prusko, a Rusko. Po krátké obnově samostatnosti za Napoleona připadla na základě výsledků Vídeňského kongresu největší část Rusku, a to jako polosamostatná jednotka –tzv. kongresové Polsko. A právě na jeho území nastalo koncem ledna 1863 povstání, které chtělo ruskou nadvládu svrhnout a získat Polsku opětnou samostatnost.
Česká společnost se v názoru na polské povstání rozdělila, a dělící čára vedla mezi zastánci povstání Poláků, v němž část politické reprezentace viděla morálně ospravedlnitelný odpor vůči ruskému samoděržaví, a mezi těmi, kdo v Rusku spatřovali přirozenou hráz proti germanizačním a centralizačním snahám rakouské vlády. Konflikt, který by se ve zhuštěné podobě dal v dnešních reáliích přirovnat ke konfliktu, zda fandíme Rusku či EU. Zřejmě nejvýstižněji popsal tehdejší meritum věci doyen české politiky František Palacký.
„Doba, v níž by mohly tvořiti se a udržeti státové druhé či třetí třídy úplné neodvislosti a samostatnosti, za zmáhající se rok co kok více centralizace světové, je aspoň v Evropě ta tam,“ píše Palacký v Národních listech 8. června 1863. Podle něj může samostatnou politiku v Evropě provádět pouze Anglie a Rusko. Anglie ale nemůže na pevnině působit přímo, „naproti tomu Rusy jsou mocnost ustanovená na přírodních základech, ještě nedosti rozvinutých, ale schopných vyvinutí a rozkvětu nekonečného. A doléhají tělem svým až na Europu.“
Palacký tak jako jeden z mála českých politiků dokázal bez jakýchkoli emocí, čistě realisticky hodnotit tehdejší geopolitickou situaci. Pokud bychom si dosadili za tehdejší Anglii dnešní USA, tak Palackého slova sedí naprosto přesně. I další část článku jakoby odrážela úroveň vnitropolitických diskusí, které se na politické scéně tehdy, v průběhu polského povstání, objevovaly, a které se v bleděmodrém objevují dnes, v souvislosti s Ukrajinou, a rolí, kterou v rámci asociačních dohod sehrála Evropská unie. Podle Palackého bázeň z carského absolutismu vytváří kategorii lidí, kteří mají strach z Ruska vůbec, a pomohli by obnovit Polsko jen jako „nárazník“, kde „budou mistrovati obnovitelé jeho“ a tím vytvářet neustálý zdroj nových třenic. Opět jenom stačí dosadit za Polsko Ukrajinu, k „obnovitelům“ EU, a hned má člověk pocit deja vu.
I další motivy, které se dnes objevují, už zaznívaly před sto padesáti lety v Palackého článku. Především přiznal rezignaci na to, že státy zbavené absolutistických vlád jsou schopny a ochotny řídit se jakýmsi morálním kodexem. „Z jara 1848, když jsem psal své známé psaní do Frankfurtu, kojil jsem se ještě důvěrou v konečnou spravedlnost národův osvobozených proti sobě vespolek, po nabytých od té doby zkušenostech byla by další důvěra takové nebezpečné klamání sebe.“ V rozporu s touto lekcí z reálpolitiky ale nakonec Palacký vyjádřil důvěru, že ke změně může dojít právě v Rusku. „Dříve nadíti se jest, že i vláda Ruská nezadlouho podlehne vlivu zásad slovanských a tudíž svobodomyslných.“
Z tehdejších diskusí o polském povstání zaznívá i to, co zaznívá dnes. Určitá naivita a pošetilá víra v to, že státy mezi sebou se mohou řídit společně vnímanými morálními hodnotami, a projekce konfliktů v mezinárodních vztazích do vlastních konfliktů domácích. Tehdejší rozdílné postoje vedly nakonec k vyhranění se mladočechů z dosavadního celonárodního hnutí. Na to, zda a jak se případně projeví současné ruské aktivity v konkrétní politice našich stran, si budeme muset ještě nějakou chvíli počkat.
