STANISLAV DRAHNÝ: Co si myslí Rusové? Zachraňují sousedy a bojují proti fašismu
Nové protiruské sankce, které v pátek kvůli anexi Krymu přijala Evropská unie, jsou politováníhodné, „odtržené od reality“ a mohou vyvolat protiopatření z ruské strany. Toto prohlášení ruského ministerstva zahraničí asi nejlépe ukazuje na nálady, které panují v Kremlu.
Události na Krymu a následnou ruskou reakci totiž můžeme brát také jako poselství o stavu duše ruského národa, jeho moskevského vedení i samotného Vladimira Putina. Víra, že impérium přineslo světu jen dobré, je samozřejmostí. Průměrný Rus je přesvědčen, že jeho vlast nikdy nevedla dobyvačnou válku, a ruské území se zvětšovalo pouze obrannými operacemi – když Rusové, jako správní sousedé, pomáhali bratrským národům na jejich vlastní žádost. K něčemu takovému došlo podle této logiky i na Krymu.
Zdaleka ne všichni cizinci to dobře chápou a proto z pohledu Rusů jejich zemi křivdí. „Snaží se nás zahnat do kouta za to, že máme nezávislé postavení, za to, že nazýváme věci pravými jmény a za to, že nejsme pokrytci,“ stěžoval si Putin a zdůraznil, že, že pokračuje notoricky známá politika zadržování Ruska, která byla použita už v minulých stoletích. „To naši úhlavní nepřátelé vzbouřili Ukrajinu, aby dostali pod kontrolu Sevastopol, město drahé všem Rusům.“
Prezident tvrdí, že v Kyjevě se k moci násilím dostali neonacisté, antisemité a rusofobové s cílem obnovit fašistické ideály dědiců ukrajinského nacionalisty Bandery. Právě víra v hordy banderovských fašistů táhnoucích na Krym, podle komentátora polského deníku Gazeta Wyborcza Waclawa Radziwinowicze přitom přinutila Moskvu k okupaci poloostrova..
Ohrožení krymských Rusů se ukázalo jako mýtus. Dokonce ani „vysoce kreativní“ ruští novináři nedokázali na Krymu nějaké Banderovce najít. Ono je to ale vlastně jedno. „Kouzelné slovo“ fašista totiž slouží ruským vládcům jako stigma pro nepřítele, po kterém neodvolatelně přichází odsouzení a rozsudek.
Putinova oblíbená představa je oživení říše, údajně jde o návrat k dřívějšímu stavu věcí. Základem je neustále opakovaní ujištění, že se Rusko „zvedá z kolen“, na která ho na konci studené války, srazil Západ. Jak Putin říká: „Musíme zastavit hysterickou, studenoválečnickou rétoriku a shodnout se na tom, že Rusko je nezávislým, aktivním účastníkem mezinárodního života, stejně jako jiné země. Má své vlastní národní zájmy, které musí být dodržovány a se kterými musí každý počítat.“
Podle ruské opozice je prezident v dlouhotrvající euforii poté, co se mu podařilo udržet vládu v Sýrii, „vyhrát“ Edwarda Snowdena, a – především – uspořádat velmi úspěšné olympijské hry v Soči. K tomu lze připočítat i nadšení, s nímž Rusové přijali začlenění Krymu do impéria a které způsobilo, že prezident dosáhl rekordní obliby 72 procent.
Putin se podle Radziwinowicze dopouští chyby, když zaměňuje reálnou sílu s koncentrací moci. Je silný a efektivní, protože si podmanil všechny zdroje své země. Může – a toho není žádný politik na Západě schopen – s nimi nakládat jak chce, a nikdo se ho neodváží zastavit.
Ve skutečnosti je ale ruský potenciál mnohonásobně nižší, než ten, kterým disponují země, ze kterých se snaží udělat své protivníky. Putinovo impérium se nemůže rovnat s Evropou ani s USA nebo s Čínou. Alespoň dokud nemá silné spojence. Za 14 let co je Putin u moci, se však počet ruských spojenců výrazně zkrátil. Seznam nepřátel naopak narostl. Kdo by si ještě před několika lety pomyslel, že do něho přibudou i tradiční ruští přátelé – Gruzie a Ukrajina.
