DAVID ČERNÝ: Zabití čtyř lvů v kodaňské ZOO je pořádné svinstvo

Jednalo se o lví rodinku, staré rodiče a dva mladé lvy, kteří by podle mluvčího zahrady Tobiase Stenbaeka Broa bez rodičů neměli šanci přežít. Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií tvrdí, že se pracovníci ZOO nedopustili ničeho nepatřičného. Jistě, lvů je všem líto, ale jinak to prostě nešlo. Kodaňská zahrada má prý správnou dlouhodobou populační politiku a nezapomíná na vysoké standardy zajišťující zvířatům kvalitní život.

Zvíře není věc

Dnes je naštěstí nutné přesvědčovat stále méně lidí, že zvířata – zvláště, ale ne výlučně vyšší obratlovci – nejsou pouhé věci. Nelze prostě ignorovat skutečnost, že živočichové mají svůj vlastní duševní život, prožívají emoce, vykazují někdy překvapivě vysokou dávku inteligence. My lidé jsme sice měli štěstí a v soutěži o pány planety jsme drtivě zvítězili, správná otázka ale není, kdo je vítěz, ale jak se chováme k ostatním tvorům, s nimiž sdílíme tento drobný kousek prostoru ve vesmíru.

Málokdo z nás pochybuje o tom, že určitý paternalismus vůči zvířatům je zcela v pořádku: Rozhodujeme za ně, ale pouze proto, že jsme na základě dobrých důvodů přesvědčeni, že je to v jejich prospěch (něco podobného platí i o našich dětech). Zvířata jsou našimi společníky, nejsou otroky, nejsou to bezduché stroje, mají své potřeby a svá práva. Jestliže se chceme považovat za morální tvory, musíme živočichům za jejich společnost (doma či v ZOO) něco nabídnout. Vztah my-živočichové prostě nesmí být jednostranný.

Když máme doma psa, kočku, či papouška, máme doma partnera. Jistě, ani náhodou se nám nevyrovná v inteligenci, určitě si s ním nepopovídáme o posledním filmu Guillerma del Toro, víno si s námi také nedá. V mnohém je jiný, v mnohém se nám ale podobá: Cítí, prožívá, raduje se a smutní, dokáže trpět a užívat si života, rád si hraje a určitě, zcela určitě chce žít. Nenapíše o tom sice tlusté a nudné pojednání, nebude se dlouze zamýšlet nad otázkou, zda pouhá touha po životě zaručuje, že ho není správné zabít, žít však nepochybně chce.

Podobně je tomu se zvířaty za mřížemi zoologických zahrad.

Jak je to v ZOO

Nejsou to věci, se kterými si dělejme, co je nám libo. Mají své životy, radosti a strasti. Ve chvíli, kdy se rozhodneme ta krásná a vznešená zvířata uzamknout mezi mříže, měli bychom v sobě cítit velmi silný morální závazek: Chovat se k nim s úctou, respektem, hledět na jejich potřeby. Zoologické zahrady nesmí být vedeny pouze či snad převážně ideou zisku, protože ve hře nejsou jen životy jejich zaměstnanců a majitelů, ale také těch, kteří jsou jejich hlavní devizou. Hledíme-li na živočichy jako na určité partnery, nejsou ekonomické důvody argumentem. Chce ZOO vydělávat peníze na zvířatech? Musí jim pak také zajistit klidné a důstojné stáří. Zabíjet „vysloužilé“ či nepotřebné živočichy je nemorální, ukazuje, že je nerespektujeme, jejich životy a osudy nás vlastně moc nezajímají.

Zabití čtyř lvů v kodaňské zoologické zahradě dokazuje, jak se její pracovníci na své svěřence dívají. Dokud sloužíš, žiješ, jak dosloužíš, zemřeš. Je to zvlášť smutné, když si uvědomíme, že hovoříme o lidech, kteří si vybrali práci se zvířaty a od kterých bychom čekali, že jim na nich záleží. Byli by ochotní chovat se stejně ke svým vlastním psům a kočkám? Co by dělali v situaci, kdy jejich pes by byl starší, nebyla by s ním už taková zábava – a na trhu by zrovna prodávali nádherná štěňátka? Zabili by svého starého psa, aby uvolnil místo novému? Asi těžko – přesto u lvů a dalších živých tvorů ze zoo jim to zřejmě nevadí.

Máme závazek

Rozhodli jsme se chovat zvířata v zoologických zahradách. Dobře. Vzali jsme tím ale na sebe velký závazek zahrnující respekt a úctu k chovaným živočichům. Respekt a úcta by měly zaručit, že je i s jejich mláďaty nezabijeme, protože máme třeba velkolepé chovatelské plány.

Pokud tento respekt a úctu nemají zaměstnanci kodaňské ZOO, my je máme. Zvířata nemohou protestovat či psát petice, my můžeme. A musíme, chceme-li si vážit sami sebe.

Autor pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky