PAVEL ŠAFR: Bartošovou novináři nezabili
Lidový názor, že zpěvačku Ivetu Bartošovou zabila bulvární média, je projevem absurdní hysterie a hloupého pokrytectví. Je to prostě lež a tady jsou argumenty:
1. Iveta Bartošová aktivně usilovala o to, být hvězdou médií. Když to už nedokázala jako zpěvačka, uchylovala se k méně důstojné sebeprezentaci. Předváděla veřejně svůj soukromý život, včetně svého utrpení. Nedokázala si představit, že není objektem zájmu. Byla schopna udělat cokoli, aby ji veřejnost sledovala. Když už nebylo co ukazovat v hudbě, přišel na řadu její citový život. Rozumný člověk tohle nedělá.
2. Mohou populární masová média nepopisovat výstřední a absurdní chování osobnosti, jež výrazně zaujala pozornost národa? Chcete jim to zakázat? Dobře. Ale měli byste vědět, že to je cesta k zakazování výměny informací obecně. Pouze čtenář a divák mají právo posoudit, které informace jsou pro něj relevantní. Jestliže lidé vyhledávají informace o populární zpěvačce, tak je to jejich nezadatelné právo a novináři příslušných médií jim tyto informace zprostředkovávají. A vyčítat novinářům, že se snaží svoji práci dělat zajímavě, je absurdní. To je podstata jejich pracovní kompetence.
3. Dále je nesmyslné házet veškerá masová média a všechny jejich novináře do jednoho pytle jakožto hyeny. Někdo vždy pracuje lépe a někdo hůře. Cynického žurnalistu čtenář či divák obvykle pozná. Mnoho novinářů se naopak snažilo Ivetě Bartošové různými formami pomoci. Někteří vedoucí novináři jí i poskytovali možnost si vydělat finanční prostředky na zaplacení dluhů. To opravdu nebyl hyenismus.
4. Iveta Bartošová byla nemocný a zoufalý člověk. Zodpovědnost za svůj život však nesla sama. Nebyla nesvéprávná, třebaže měla slabou vůli a sníženou schopnost racionálního rozhodování a rozpoznání rozumné volby od nerozumné. Skutečnost, že si opakovaně vybírala obskurní a neseriózní partnery, kteří ji přiváděli do nešťastných situací, je smutná, ale opravdu za to nemůže žádný novinář. Může za to právě jen ona a její muži.
5. Nejodpornější je kritika médií od jejího posledního partnera Josefa Rychtáře. Pan Rychtář byl ten, kdo velmi usiloval o svoji osobní prezentaci v médiích skrze témata spojená s Ivetou Bartošovou. Je to prosťáček, jenž ke slávě přišel a ta sláva mu přerůstala stále více přes hlavu. Je zřejmé, že jeho soužití s Ivetou Bartošovou mělo bouřlivé turbulence a jeho osobitý příspěvek k tragickému osudu zpěvačky je nepochybný. Proto právě on by měl být ten poslední, kdo kohokoli obviňuje.
Případ Ivety Bartošové je nesmírně tragický, ale také poučný. Její hvězdnou dráhu nastartovalo prostředí normalizačního šoubyznysu, kde se uplatnily dobře zejména takové hvězdy, jež nemohly svým omezenějším obzorem dělat režimu problémy. To bohužel Iveta Bartošová na rozdíl od některých jiných naplňovala skvěle. Byla ideální hvězdou komunistické éry. Neschopnost racionálně zvládnout nejen úžasný vzestup, nýbrž i těžký sestup je pak jen druhou stranou stejné mince. Byla to velmi trpící bytost. Ale nebylo jí pomoci. Musela by potkat nezištného anděla, který by odmítal parazitovat na její slávě a byl by srozuměn s tím, že kromě sladkých i hořkých banalit od ní toho moc nedostane. Ten by ji pak mohl efektivně s láskou opečovávat a brzdit její touhu pít a zlobit. Ale i pro stoprocentního anděla by to byl plný pracovní úvazek.
Je to příběh, jenž byl vlastně opravdu strhující. Psal ho život. A Iveta. Rovina brutální pravdy se v něm mísí s mnohonásobným kýčem a pokrytectvím. A smrtí to bohužel ještě neskončilo. Ještě přijde život po životě. A to se teprve máme na co těšit. Ale je to jako vždy. Kdo nechce, ten nemusí žít tímto příběhem.
