V moderní době už neumíme popravovat tak, jak to uměli předkové
Plánovaná dvojitá poprava v americkém státě Oklahoma skončila v úterý nezdarem. První popravu zastavil ředitel věznice v jejím průběhu kvůli problému se zaváděním smrtící látky do těla odsouzeného, který ale krátce poté zemřel na infarkt. Druhá poprava plánovaná na stejný den byla poté odložena.
Poprava osmatřicetiletého Claytona Locketta, odsouzeného za vraždu devatenáctileté dívky, začala v úterý v 18:23 ve věznici v oklahomském městě McAlester. Americké úřady při popravách používají kombinaci tří chemických látek, z nichž první působí jako sedativum, druhá má vyvolat svalovou paralýzu a ochromit dýchání a třetí má zastavit činnost srdce. Lockett po aplikaci sedativa upadl do bezvědomí a po deseti minutách měly do jeho těla začít proudit další smrtící látky.
Pak se ale průběh popravy zdramatizoval: odsouzenec začal těžce dýchat, měl křeče, zatínal zuby a dokonce se pokoušel zvedat hlavu z lehátka. Vězeňská správa nechala v popravčí místnosti zatáhnout závěsy, aby další dění už nemohl sledovat nikdo z přihlížejících. Po dvaceti minutách od aplikace první látky, konzultacích s lékařem a několika telefonátech pak ředitel věznice Robert Patton nechal popravu zastavit. Lockett však krátce po 19.00 zemřel na infarkt.
Nevyzkoušená poprava
Podle agentury AP není zcela jasné, jaké množství smrtících látek se dostalo do Lockettova těla předtím, než byla poprava zastavena. Vězeňská správa tvrdí, že v průběhu popravy se ukázalo, že odsouzený měl problém se žilami, který způsobil, že chemikálie neúčinkovaly tak, jak měly.
„Bylo příšerné se na to dívat. Úplně to zpackali,“ řekl Lockettův advokát David Autry. „Měli předpokládat možné potíže s nevyzkoušeným způsobem popravy. Evidentně to celé nezvládli a zkazili, co se dá. Zastavení popravy zjevně Lockettovi nijak nepomohlo,“ dodal.
Druhá poprava Charlese Warnera, která se měla uskutečnit dvě hodiny po té Lockettově, byla odložena nejméně o 14 dní.
Mluvčí Bílého domu Jay Carney zareagoval prohlášením, že prezident Barack Obama je přesvědčen, že se ukazuje, že trest smrti účinně neodrazuje pachatele od zločinu. Některé zločiny jsou ale podle Obamy natolik hrůzné, že trest smrti je pro jejich původce zasloužený. V Lockettově v případě šlo prý bezesporu o ohavný zločin.
Carney připomněl, že Spojené státy mají zavedeny základní normy, které přikazují, že trest smrti musí být proveden humánně. Každý musí ale uznat, že v tomto případě toho dosaženo nebylo, řekl.
Evropa nechce spolupracovat
Americké státy, které k popravám vyžívají smrtící látky, nahrazují doposud užívané směsi novými přípravky. Důvodem je postoj velkých výrobců léčiv, především z Evropy, kteří se zavázali neposkytovat americkým věznicím látky, které mají být použity k usmrcování odsouzenců. Zmíněné látky především utlumí dýchací systém a zastaví činnost srdce.
Kritici tvrdí, že nevyzkoušená farmaka mohou popravovaným způsobit značné utrpení. Argumentují případem z letošního ledna, kdy poprava v Ohiu trvala 25 minut. Odsouzený po injekční aplikaci směsi údajně lapal po dechu a dusil se.
Že se trest smrti někdy nepovede, to se stane. Americký stát Maine zrušil trest smrti v roce 1887 po zpackané veřejné popravě oběšením.
Potíže s popravami
Zdálo by se, že pokrok techniky a odvěká lidská zkušenost s likvidací bližních umožní spolehlivý způsob popravy. Nebylo tomu tak. K první popravě na elektrickém křesle v USA došlo v roce 1890, kdy byl popraven Willaim Kemmler. Stalo se tak před pětadvaceti svědky a čtrnáct z nich byli lékaři. Po sedmnácti vteřinách byl Kemmler prohlášen za mrtvého. Jenže mrtvý nebyl, ožil a muselo se pokračovat. Povedlo se až po dalších sedmdesáti vteřinách.
Willie Francis byl odsouzen na elektrické křeslo v roce 1946 ve svých sedmnácti letech. Popravu ale přežil a byl úspěšně popraven až o rok později. Popisoval, jak to prožíval: „Cítil jsem žár ve své hlavě a levé noze a vrhl jsem se proti řemenům.“
Že katovské řemeslo je skutečně řemeslo, které se musí umět, ukazuje ve své beletristické knize americký spisovatel Martin Waller. Popisuje rozhovor mezi katem a ženou, která má být popravena. Kat jménem Munson se odsouzené vražedkyně a bankovní lupičky ptal, kolik váží.
„‘Co je vám do toho,‘ opáčila příkře, aniž se zvedla z palandy, ruce složené za hlavou.
‚Potřebuju znát vaši váhu, abych věděl, jak dlouhý pád do propadla vám zlomí vaz a udělal vám oprátku na míru.‘
Posadila se a měřila si ho podmračeným pohledem. ‚Nedávno jsem ve Wyomingu viděla pověšení nějakého pistolníka,‘ pronesla. ‚Urvalo mu to hlavu.‘
‚Moc dlouhá oprátka,‘ konstatoval Munson věcně. ‚To se občas stává. Dlouhý pád do propadla mívá katastrofální následky. Správně věšet je umění. Kdysi to bývalo privilegium vyvolených. Dneska to bohužel dělá kdekdo.‘
‚No tak mi udělejte, Hectore, kratší oprátku, abych na šibenici náhodou nepřišla o hlavu a vy o dobrou pověst,‘ prohodila uštěpačně.
‚Když bude provaz moc krátký, udusíte se,‘ opáčil lakonicky. Namísto rychlého zlomení vazu se budete houpat ve vzduchu a pomalu se škrtit. Můžete trvat třeba i půl hodiny. Obličeji vám zfialoví, jazyk poleze až na vestu, bělma zkrvaví. Není to zrovna pěkný pohled.‘“
Předkové to uměli
Nejen, že to není hezký pohled, svoje si pochopitelně vytrpí i odsouzený, který je sice odsouzen na smrt za zločiny, ale není odsouzen k mučení.
Nedávno jsme tu psali, že několik procent lidí odsouzených k smrti se zločinu nedopustilo. Někteří byli popraveni, u některých se na to přišlo po desítkách let ve vězení. Jak se ukazuje, také sám výkon popravy je problém i v technologicky vyspělé společnosti. Osmý dodatek Ústavy USA říká, že nesmějí být ukládány kruté a mimořádné tresty. Někdy se prostě nezadaří.
Člověka napadne, jak to vlastně měli za francouzské revoluce s gilotinou jednoduché. Volnost a bratrství sice nenastolila, ale rovnost ano. Fungovala na všechny. Aspoň na popravišti. Autoritářským a totalitním režimům jdou zřejmě některé věci od ruky.
Přiznejme si, že u některých ohavných bytostí, jako je třeba hromadný vrah Breivik, nás napadne, že by nejen měl být odsouzen k smrti, ale ještě si něco vytrpět. K popravám se ta část civilizovaného světa, která se jich vzdala, už snad nevrátí. Jak to ale zařídit, aby se nám zločinci v luxusních vězeních nesmáli do obličeje, to musíme ještě vymyslet.
