VILIAM BUCHERT: Západ včetně Čechů cvičil vojáky v Iráku a Afghánistánu, jenže ti prchají před islamisty bez boje
Jsou to ponuré příběhy. V posledních dnech je vidíme v Iráku. Vládní vojáci zanechávají na mnoha místech zbraně i své uniformy a prchají bez boje do bezpečí. Radikální islamisté tak v klidu obsadili některá města a místní kluci se vozí v obrněných vozidlech. Bohužel část irácké armády cvičili vojáci západních armád, včetně české. Jak se ale ukazuje, je to obrovský problém. Stejná situace přitom panuje i v Afghánistánu.
„Několik měsíců jsme je cvičili, oni brali žold, který daleko přesahuje místní průměrný plat, dostávali jídlo, jenže pak najednou zmizí, prodají samopal a jsou fuč,“ tak mi před několika lety popisoval výcvik „nové“ afghánské armády jeden z českých vojáků, jenž tam působil. Nejednalo se o ojedinělý příběh. Jistě, všichni vojáci nejsou zběhové a ne všichni kšeftují s ukradenými zbraněmi. Ale jak se zachovají v budoucnosti při střetech s nepřítelem, je otázkou. V tomto světě totiž každý někam patří – pochází z určitého regionu, souzní se svým národem a klanem, je ovlivněn náboženstvím. To je nadřazeno i nad službu v armádě. Vidíme to dnes i v Iráku, kde mají také „novou“ armádu.
Dnes už není žádným tajemstvím, že se americká okupační správa dopustila zásadní chyby, když v roce 2003 po pádu diktátora Saddáma Husajna rozpustila iráckou armádu. Téměř půl miliónu vojáků se stalo nezaměstnanými, a počítat s jejich loajalitou šlo proto jen velmi těžko. Navíc v zemi, kde nadále panuje rozdělení na klany, není v podstatě možné budovat vojsko bez civilní podpory obyvatelstva jednotlivých oblastí. Jenže ani to se nestalo. Proto na provinciální úrovni docházelo a dochází k infiltracím zdejších milic do armádních řad. Důsledky vidíme v posledních dnech v severním a středním Iráku, kde islamisté obsazují další a další místa prakticky bez boje nebo narážejí jen na malý odpor.
Situace je to katastrofální a do budoucna nevěští vůbec nic dobrého.
Jenže výcvik irácké i afghánské armády měli na triku i západní spojenci, včetně menších českých jednotek. Nelze vyčítat spojencům, že by někoho cvičili špatně a neodborně. Loajalita se ale u některých národů nedá vybudovat ani s pomocí miliard dolarů. Pardon, dá, ale vždy jen dočasně. Zradit i přítele a spojence není na Blízkém či Středním východě ničím neobvyklým, patří to ke zdejší kultuře.
Hlavním úkolem západních výcvikových misí v Iráku a Afghánistánu byla stabilizace bezpečnostní situace, obnova bezpečnostního sektoru a základních správních funkcí obou zemí. Dnes vidíme, že se to podařilo jen částečně a perspektiva není v tomto směru nijak růžová.
Vláda v Iráku se pod náporem islamistů ocitla v nesnázích. Její armáda jí zatím v ničem nepomohla. Armáda, pokud to bereme z pohledu Čechů a jejich spojenců, která je částečně i naše. Bohužel.
