Potratová pilulka svět nespasí, život se má chránit
Jako katolík a zatím jediný duchovní v Reflexu bych pár vět doplnil. Pokud jde o věc samu, spor mezi věřící a nevěřící částí populace se vede o to, jestli je zárodek v matčině těle již člověk, nebo ještě není. Jestli je to samostatná bytost, nebo je to jen pár buněk. Není to žádná modernistická debata, už ve středověku, kdy o vývoji lidského zárodku nevěděli nic, uvažovali, kdy asi tak Bůh do vznikajícího těla „vloží“ nesmrtelnou duši. Odhadovali, že to bude v řádu měsíců. Diskuse to byla zbytečná, protože to rozdělení je umělé. Člověk není hmotný panák nafouknutý duší na způsob pneumatiky Michelin. Tělo a duše jsou dva způsoby, jak popisovat jednu bytost, člověka. Osvícenské pokusy zvážit člověka před smrtí a po ní a zjistit, jestli je „lehčí“ po odlétnutí duše, nedávají smysl. Je to asi takové jako chtít zvážit knihu před a po přečtení.
„Všechno je proces,“ říkal nám kdysi ještě za komunistů teolog a disident Josef Zvěřina. To je věta, která pomůže pochopit víc věcí, nejen teologii a morálku. Je zárodek v těle matky člověk? To je filozofická otázka a ta se nedá příliš snadno řešit empiricky. Jisté je, že to není jen nějaká „součást těla matky“, má vlastní identifikovatelné DNA, takže není jen „součást“, o které se dá rozhodovat asi tak, jako o slepém střevě. Současně platí, že každá bytost je součástí nějakého řetězu vznikání a zanikání. Miliardy spermií zahynou, aniž by dospěly ke svému vajíčku. Bůh je znám tím, že pracuje s nadbytkem. A stvořil svět, který je založen na tom, že živé bytosti se požírají navzájem. To je téma, kterému se teologie raději vyhýbá. Nemáme problém jíst prasátka, pokud nejsme muslimové, ale nejíme kočky. Proč? Jen proto, že jsou menší? Šneci jsou ještě menší.
Kdo je už čověk?
To všechno říkáme jen proto, že je dobré pochopit argumenty druhé strany. Ani teologové nebývají ve svých vývodech důslední. Život se prostě vynořuje, vyvíjí a zase zaniká. Buddhismus to umí zatím popsat lépe, než to dělá křesťanství. Nemá cenu se přít o obecné pojmy. Je to člověk? Není to člověk? Život je proces, potrat ten proces zastaví. Ale ať je to jakkoli, je to zásah do něčeho, co mělo přirozeně proběhnout jinak.
Co s tím? Většina lidí to moc neřeší. Pokud je to napadne a mohou, použijí antikoncepci. Více než miliarda katolíků na světě, což je dost lidí, žádnou antikoncepci používat nesmí, jen takzvanou „metodu neplodných dnů“, která ale kvůli své nespolehlivosti bývá velice plodná. Teoreticky je sice údajně stejně spolehlivá jako hormonální antikoncepce, ale kvůli bizarním praktikám, které jsou s ní spojené (zavádění teploměru do vagíny a měření „vazkosti poševního hlenu“) budí posměch i u katolíků samotných. Krom těch co mají devět dětí, ti tomu pořád věří.
K tragické situaci došlo koncem 60. let, kdy papež Pavel VI. uvažoval, jak naložit s novým objevem hormonální antikoncepce. Druhý vatikánský koncil tuto otázku nevyřešil. Věc byla nová. Jak se později ukázalo, slavná „pilulka“ byla skutečně silná, pokud jde o zdravotní hledisko. Problém byl nicméně etický. Pavel VI. dostal od svých poradců stanovisko, že použití tohoto druhu antikoncepce může schválit. Nakonec se na radu dvou jiných expertů rozhodl opačně. Takto vznikla v roce 1968 encyklika Humanae vitae, která katolíkům v podstatě zakázala ohledně sexu všechno, kromě manželského sexu v době plodných dní, pokud chtějí plodit a v době neplodných dní, pokud plodit nechtějí. Je zřejmé, že taky reagovala na dobu sexuální revoluce 60. let. Ta je ale už dávno pryč.
Abychom se vrátili k tématu kolegy Doležala. Nikdo normální není na straně potratů, proč by měl být. O počátku lidského života můžeme vést spor, ale zřejmě jediné rozumné stanovisko je, že začíná početím. Jak vyřešit spor ve společnosti, kde se na věc názory liší, je věc etické a politické dohody. Základní hledisko je, že život se má chránit a udělat pro to co nejvíc. Bez fanatického zpívání žalmů před nemocnicemi, bez chladného pohrdání náboženským cítěním.
