Jak jsme se prý nevyrovnali s komunistickou historií. Jak kdo…
Jen jako část za celek z debaty v Orientaci LN ocitujme dva názory. Roman Joch: „Jeho kritici reagovali tak ostře nikoli proto, že by neměl pravdu v tom, že některé oběti latinskoamerických diktatur trpěly víc než naši disidenti – neplatí to na všechny –, ale proto, že to říká člověk, který nikdy žádné utrpení nezažil, žije celý život ve svobodné společnosti, přičemž ji celou dobu pomlouvá, čímž se proslavil. Kdyby to sem přijel říct vězeň Pinochetovy diktatury, byl by to seriózní postoj. Sem to přijel říct rozmazlený 'limousine liberal', jak se takovým pokrytcům v Americe říká.“
Historička umění Milena Bartlová: „Ta nejtvrdší slova pocházela od těch, kteří neměli svými životy nejmenší nárok na to je vyslovit. Jak právě tito lidé trpěli za normalizace?! Kolik bychom mezi nimi našli osudů srovnatelných s těmi, kteří byli pronásledovaní latinskoamerickými diktaturami? Myslím, že ani jediný…
Kritizovat ho musíme, ale to, co tady vypuklo, to nebyla kritika, to byly sprosťárny. Opakuji: vůči pětaosmdesátiletému důstojnému muži. Muži, který se dopustil jen toho, že narušil náš ustálený způsob myšlení. To považuju za úplně nejdůležitější výsledek jeho návštěvy. Že ukázal, že se dá myslet jinak, že narušil náš systém uvažování a že tím snad odstartoval diskusi, která mi připadá jako zásadní. Bude to diskuse o naší minulosti, se kterou jsme se stále ještě nevypořádali.“
Nikdy trpět nemusel a mluví
Klíčové v tom pobouření je, co píše Romach Joch, proč tady někoho kritizuje člověk, který nikdy za nic trpět nemusel a z kritiky své vlastní země si udělal živnost. Nejde o to, kdo víc trpěl, ale, jak už jsme tu na Reflexu psali, Chomsky chová jako člověk, který přijde do domácnosti, kde malá dcera utrpěla popáleniny středního stupně a on praví rodičům: „Se nelitujte, vzpomeňte si na lidické děti.“ Prostě nevkus.
Ještě víc ale stojí za zmínku věta paní Bartlové, že Chomsky ukázal, že se „dá myslet jinak, že narušil náš systém uvažování“ a začal u nás diskusi „o naší minulosti, se kterou jsme se stále ještě nevypořádali“.
Každý by měl mluvit za sebe. Že se dá myslet jinak, jsme právě viděli. Jde o to, jestli myslet jinak znamená taky myslet správně. Až sem dorazí nějaký myslitel a bude tvrdit, že Země je dutá a na pólech jsou otvory a z nich vylétávají létající talíře, je to také alternativní názor. Že by to narušilo „náš systém uvažování“ sice moc nehrozí, ale některé obskurní společenské názory k tomu nemají daleko.
Narušování není ještě ctnost
Narušovat systémy uvažování není samo o sobě žádná ctnost. Přikázání jako „nezabiješ“ a „nepokradeš“, to je také zavedený systém uvažování, ale není důvod to narušovat, krom výjimek, které potvrzují pravidlo, třeba sebeobrana. Na to ale stačí zdravý rozum, na to lidstvo nepotřebuje lingvisty.
Jako poslední a půvabný bod lze citovat skvělou větu paní historičky umění „o naší minulosti, se kterou jsme se stále ještě nevypořádali“. Tedy jak kdo. Já jsem se s ní vypořádal ještě v době, kdy byla minulost přítomností, protože jsem v tom režimu prožil dosavadní půlku života, někteří dvě třetiny a někteří nepřežili. Pokud se někdo ani čtyřiadvacet let po pádu komunismu nevypořádal s minulostí, má co dělat, aby to ještě stihnul. Jaképak „my“. Paní Bartlová je historička, dcera Zdeňka Mlynáře a Rity Klímové. Říká „my“, čímž myslí přinejmenším sebe, leda by do toho tahala i druhé. Nevyrovnali jsme se s minulostí v tom, že estébáci a vysocí komunističtí funkcionáři běhají na svobodě a političtí vězni mají zničené zdraví, někdejší životní šance a teď mají mizerné důchody. Jistě horší, než pan Chomsky. Ten je s minulostí jistě vyrovnán dokonale.
