BOHUMIL PEČINKA: Musela padnout vláda?
Tak kvůli tomu musela padnout Nečasova vláda? chtělo by se říct. Rok se totiž s rokem sešel a obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v režimu tzv. předběžného řízení o nejzávažnější větvi kauzy spojené na veřejnosti se jmény Ištvan a Nagyová. Výsledek?
Jeden osvobozený vojenský zpravodajec podezřelý z nezákonného špehování, u dvou dalších rozhodnutí, že nejde o trestný čin, a předání jejich kauzy ministerstvu obrany k posouzení, zda se nejedná o kázeňský trest. Dodejme, že obžaloba jim navrhovala tři roky nepodmíněně.
Jana Nagyová-Nečasová si pak za jejich údajné úkolování odnesla podmíněný trest v délce jednoho roku. Všechny strany se nakonec odvolaly a soudkyně zřejmě vyhlásí hlavní líčení. Přesto z jejího postupu můžeme už dnes leccos odvodit.
Bagatelní věc
Už to, že přistoupila k tomuto zrychlenému řízení formou trestního příkazu, naznačuje, že považuje celou věc za bagatelní, případně za nedostatečně důkazně podloženou. Z toho lze dovodit, že v hlavním líčení pravděpodobně nebudeme svědky velkých zvratů. Soudkyně bude muset vyjít ze stejné obžaloby a na rozdíl od této zrychlené verze musí také vyslechnout obhajobu, jejíž argumenty jsou v předběžném řízení upozaděny. Z hlediska formální logiky jde protiargumentovat, že když je zastaveno trestní stíhání tří vojenských zpravodajců, je otázka, jak se mohla trestného činu dopustit i Nagyová, i kdyby je stokrát o něco žádala. Na první pohled to působí jako úlitba mediálnímu tlaku odsoudit alespoň někoho a něco. To je ovšem spekulace a odpověď dá až hlavní líčení.
Vosk v uších
Když se před rokem začala objevovat kritika postupu státních zástupců a policistů, napsal jeden český novinář na Facebook zajímavou větu. Aby utlumil všechny svoje případné pochybnosti, uvedl, že přece byla zneužívána vojenská tajná služba, a pro jistotu to zopakoval asi dvacetkrát za sebou. Věc o zneužívání vojenské rozvědky ze strany současné manželky expremiéra Nečase byla právě ta kost, kterou olomoučtí státní zástupci hodili médiím, aby chaotickému vyšetřování dali punc věrohodnosti. Když jim chyběly důkazy v dalších dvou větvích (poslanecké trafiky, kmotři), na veřejnosti oznámili, že právě podezření ze zneužívání vojenské tajné služby je nezávažnější větví celé kauzy. To ostatně přičinlivě opakoval i dotyčný novinář, jenž si zalil uši voskem jako řečtí námořníci před Sirénami.
A dnes? I kdyby nakrásně všechno nakonec dopadlo jako u obvodního soudu pro Prahu 1 (tři zproštění kvůli podezření z trestných činů a jedna podmínka), byla by ve vzduchu stejná otázku jako v úvodu: Musela kvůli těmto bagatelním činům padnout vláda? Musely vtrhnout na Úřad vlády ČR desítky policistů v kuklách? Muselo mnoho lidí přijít o občanskou čest a Česká republika získat nálepku banánové republiky? Neměli ze Strakovy akademie Petra Nečase vyprovodit až voliči v řádných volbách?
Problémem velké části státních zástupců a policistů ze specializovaných útvarů je, že stále více žijí ve světě odposlechů, které často mylně vydávají za důkazy. Když se navíc najdou žalobci zaměňující morální a politickou vinu s trestněprávní, je dokonáno.
