JAN JANDOUREK: Mahmúd Abbás mluví o míru, ale sám má koalici s teroristy

Abbás označuje přijetí existence židovského a palestinského státu za bolestivé a historické rozhodnutí. Palestina uznala stát Izrael založený na území daném hranicemi roku 1967. Nechme stranou, že o žádné hranice nejde. Takzvaná hranice z roku 1967 je prostě linie, kam došla vojska v roce 1948. Abbás ale soudí, že Izrael, místo aby využil této příležitosti k míru, chce používat mírový proces jako kouřovou clonu pro další kolonizaci. Nechce prý věřit tomu, že by Izraelci chtěli nechat žít Palestince v systému apartheidu. Stejně tak říká, že palestinská vize míru je zakotvena principech mezinárodního práva.

Mahmúd Abbás říká, že jednání slouží jako účinný nástroj pro mír, ale podle něj izraelská vláda nesdílí stejné cíle a parametry jako zbytek světa Politika současné vlády Izraele není v souladu s řešením založeným na dvou státech. V průběhu posledních devíti měsíců během mírových jednání Izrael pokročil v budování bytových jednotek pro 55 tisíc nových osadníků na obsazených územích. Podle něj jednání nebude mít smysl, pokud bude Izrael pokračovat v okupaci a bude měnit demografie země.

Je potřeba si ale uvědomit empirický fakt. Právě Abbás vstoupil do koalice s teroristickou organizací Hamás, která ovládá pásmo Gazy. Hamás stojí za únosem a vraždou tří izraelských mladých mužů a také za neustálou palbou raket na izraelská města.

Těžko si představit, že by z nějaké sousední země na Česko přiletělo během jednoho dne sedmnáct raket a my to nechali bez odpovědi. Že by to nevzbudilo mezinárodní ohlas. V Izraeli se to ale děje běžně. Abbás má koalici s Hamásem, Hamás vládne v Gaze, střílí na Izrael, neuznává jeho právo na existenci, nechává unášet jeho občany, nejspíše s vidinou, že za jednoho Izraelce budou propuštěny stovky teroristů z izraelských vězení. A Abbás má pocit, že Izrael sabotuje mírové snahy.

Hlavně promarnit příležitost

Jak se už dlouho říká, Palestinci nikdy nepromarnili příležitost promarnit příležitost. Svůj stát mohli mít už dávno, kdyby netrvali na nerealistických podmínkách, na které Izrael nikdy nepřistoupí, třeba návrat uprchlíků. Je podezřelé, že Palestinci v okolních zemích mají stále po šedesáti letech status uprchlíků, to je světový unikát. Těžko si představit, že by třetí generace sudetských Němců žila v nějakých táborech v Německu a říkalo se jim uprchlíci. Ale jiný kraj, jiný mrav. Přes milion palestinských uprchlíků, kteří často odešli, protože jim jejich vůdci naslibovali, že po porážce Izraele se vrátí zpět, se stali obětí kalkulací. Izrael jaksi poražen nebyl. Jinak se poněkud zapomíná, že také více než milion Židů musel odejít z arabských zemí. Kdyby dnes někdo vyhlašoval jejich „právo na návrat“, zřejmě by se to považovalo za agresivní sionismus. O takový nesmysl se ale pochopitelně nikdo nepokouší, kdo by taky stál o to žít v nějaké arabské zemi, zvlášť jako Žid. Leda šílenec a to Židé skutečně nejsou.

To samé se týká Jeruzaléma jako hlavního města, buď Palestiny, nebo Izraele. Sotva očekávat, že by se Židé vzdali svých památných míst. Muslimové je tam přece také mají a všechno by šlo vyřešit dohodou, tu ale Palestinci zatím vždycky spolehlivě zmařili. Bez Jeruzaléma si mohli Židé svůj nový stát vybudovat rovnou na nějakém ostrově v Tichém oceánu a byl by pokoj. Bylo by jim tam možná lépe, ale Jeruzalém je Jeruzalém. Král David nebyl pohřben v Tichomoří. Když jsem se ptal izraelského spisovatele Amira Gutfreunda, kdy bude na Blízkém Východě mír, řekl mi: „Až budou mít Češi moře.“ To zní dost realisticky.

Česká zahraniční politika by měla podporovat Izrael, jedinou demokratickou zemi v oblasti. To neznamená, že je nutné nekriticky přijímat všechno, co stát Izrael dělá, ale jde o pochopení toho, co se děje, že tu stojí nám blízká země proti bezohledným islamistickým teroristům, kteří ji chtějí zničit.