JAROSLAV ŠAJTAR: Aby oběť českých vojáků nebyla marná
Úterní tragická smrt čtyř příslušníků Armády České republiky v Afghánistánu kromě projevů solidarity s pozůstalými (nenávistné bláboly zatrpklých závistivců, zajímajících se především o materiální kompenzace, ponechme stranou) a frází obvyklých při takových smutných příležitostech nastoluje i některé velmi nepříjemné, nicméně palčivě aktuální otázky.
Naše politická reprezentace se, řečeno moderní mluvou, „shodne napříč politickým spektrem“, aby zahynulí vojáci obdrželi Medaili Za hrdinství. Podle všeho je in memoriam také povýší, což rovněž nevyvolá žádné spory, a to už proto, že takové gesto nic nestojí.
V souvislosti s blížícím se stým výročím vypuknutí první světové války se sluší připomenout, jaká jatka tehdy způsobila. Dnes v České republice zněly sirény, aby připomněly největší ztrátu Armády České republiky v jediném dni za jedenadvacet let její existence. Prvního července 1916, první den gigantické bitvy na Sommě, padlo a zemřelo 19 240 britských důstojníků a vojáků a 2152 zůstalo nezvěstných. Pro Spojené království to představovalo nejkrvavější denní ztrátu v dějinách jeho armády. Podobné masakry se odehrávaly v řadách francouzské armády během pohraniční bitvy v roce 1914. Tak se ovšem nyní už naštěstí neválčí.
Prezident Miloš Zeman zdůraznil, že smrt našich čtyř vojáků nebyla marná. Kéž by! Oprostěme se však od diplomatických klišé a pohleďme pravdě do očí, neboť žít v sebeklamu by se nám mohlo šeredně vymstít. Bezmála třináctiletá válka v Afghánistánu, jež si na straně koaličních sil vyžádala tisíce mrtvých a stamiliardy dolarů, dospěla k tomu, že Tálibán ovládá půlku afghánského území a po odchodu většiny vojáků ISAF (Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil) se rýsuje reálná hrozba reprízy iráckého scénáře, kde necelé tři roky po odchodu Američanů raketově postupují sunnitští povstalci a Američany vyzbrojená a vycvičená vládní armáda je není s to porazit. K tomu přihlédněme k tradičně výbušné situaci na Středním a Blízkém východě a k radikalizujícím se islamistickým bojůvkám v Africe. Zdaleka nelze podceňovat ani nepředvídatelný vývoj situace na východě a jihovýchodě Ukrajiny, o níž náčelník generálního štábu ruské armády Valerij Gerasimov nedávno otevřeně mluvil jako o občanské válce. Zatímco většina armád členských států NATO je hluboko pod limity, jež se zavázaly dodržovat ve Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE), Rusko, které od ní odstoupilo, mohutně zbrojí a sílí. Podívejme se teď, jak těmto hrozbám nebo, chcete-li, výzvám, jak se dnes říká, čelíme my. Náčelník generálního štábu AČR Petr Pavel bije na poplach: Armáda se doškrtala až k tomu, že nemá dost ani cvičné munice! Generální tajemník NATO nás tvrdě kritizuje, že nedodržujeme závazky, jež jsme převzali, pokud jde o dvě procenta HDP vydávaná na obranu. Přitom zahraniční mise nejsou právě levným podnikem, a tudíž logicky zaznívají nesmělé hlasy, že prvořadým úkolem armády je přece zajistit obranu státu (pojem vlast už vyšel z módy). Nutně se tak vkrádá stín pochybnosti, aby poslední oběť našich vojáků ve vzdálené zemi pod Hindúkušem nakonec opravdu nebyla zbytečná.
