JAN JANDOUREK: NATO není připraveno na soupeření s Ruskem. Problém je ale politický, a ne vojenský
David J. Galbraith, profesor zabývající se mezinárodní bezpečností na univerzitě v britském Bathu, uvažuje o tom, nakolik může NATO čelit hrozbě, kterou představuje současné, Putinovo Rusko. Vojenské kapacity podle něj aliance má, ale horší je to po stránce politické odhodlanosti se ruské rozpínavosti postavit.
Na konci července ještě nebylo zcela jasné, nakolik je Ruská federace zapletena do ukrajinského konfliktu, ačkoliv náznaky jsou zcela zřejmé. Britská média však přinesla nepříjemné analýzy, jež tvrdí, že NATO je nepřipraveno na boj s Ruskem. Plyne to ze zprávy Commons Defence Select Committee nazvané Towards the Next Defense and Security Review: Part Two – NATO.
Na serveru The Huffingtonpost se Galbraith domnívá, že příští generace možná zažije takzvané asymetrické války, tedy nasazení vysoce specializovaných jednotek, nebo psychologické operace, které Rusko už dlouho používá. Tak tomu bylo například v případě Gruzie při sporu o Jižní Osetii v roce 2008. Rusko tady využívá metody, jež se naučilo během afghánské války v dobách Sovětského svazu. Stejně tak Spojené státy a jejich spojenci využívají nové, neortodoxní taktiky, jimž se naučili při posledních akcích v Iráku a Afghánistánu. Baltské státy – Estonsko, Lotyšsko a Litva – jsou evidentním cílem ruské agrese. Ačkoliv celková úroveň rizika je momentálně nízká, je znatelně vyšší, než tomu bylo před konfliktem na Ukrajině.
Měli jsme to vědět dávno
Autor dál připomíná, že to, co dnes vidíme, není nic nového. Ačkoliv je atmosféra kolem Ruska stejně dusná, jako byla po desetiletí, tak Defence Commitee usoudil, že NATO má málo co nabídnout, aby odpovědělo na tento styl války, pokud by ho Rusové použili proti některému z členů aliance. Objevuje se tu několik otázek. Předně se můžeme ptát, proč je NATO nepřipravené na vedení války příští generace, když tento druh taktiky byl Ruskem použit v čečenské válce, proti Gruzii a proti Estonsku, které je členem aliance, ve formě masívního ruského kyberútoku v roce 2007?
(Estonsko tehdy zažilo tři týdny silných kyberútoků. Jedním z projevů bylo vyřazování důležitých internetových stránek [stránky ministerstev, politických stran, novin, bank i firem]. Škody tam dosáhly výše dvou procent HDP.)
Odpověď není podle Galbraitha těžké uhodnout. NATO nepovažovalo Rusko za vojenskou hrozbu, a zůstalo tak vězet v pocitech z konce studené války. Mezitím Putin začal od roku 2000 investovat do posílení armády.
Zpráva posuzuje NATO samo o sobě jako nezpůsobilé, na rozdíl od jednotlivých členů aliance, a zvláště USA, jež jsou největším a nejmocnějším členem. Je samozřejmě třeba vzít v úvahu, že zpráva chtěla především posoudit spíše britskou vojenskou připravenost než připravenost aliance jako takové. Protože ale NATO stále dominuje v titulcích, naznačuje to, že regionální bezpečnost a schopnost států nemohou být smysluplně diskutovány mimo rámec aliance.
Když se rozhlédneme po celé alianci, prakticky všechny státy vidí NATO jako zásadní pro jejich státní a regionální bezpečnost. Evropské státy, především ty ve střední a východní Evropě, nemají šanci samy držet krok s vyzbrojováním Ruska. Proto jim musí záležet na tom, aby NATO uspělo.
„Smyslem NATO však není, aby se s Ruskem bojovalo tank proti tanku, ale aby se členové bránili kolektivně,“ píše autor.
Pořád všechno kolem raket
Model kolektivní obrany se vždycky točil kolem amerických nukleárních obranných střel. (Byly to ty střely, proti nimž demonstrovali západní míroví aktivisté. Z nějakého důvodu neprotestovali proti sovětským střelám, jež byly namířeny na ně, ale proti americkým, které západní Evropu chránily. Ve Velké Británii záhadné „ženy z Greenham Common“ několik let tábořily u americké základny, kde byly střely s plochou dráhou letu. Tábor vznikl v roce 1981, ale ženy tam tábořily až do roku 2000, devět let poté, co byly střely odvezeny, protože pro změnu zase demonstrovaly za právo postavit tam památník. Jistá Sarah Hippersonová žila v táboře 19 let.)
Od dob Sovětského svazu až po dnešní Rusko tu vždycky existovala potřeba odradit protivníka od útoku na nějaký členský stát. Podle pátého článku Severoatlantické smlouvy má být každý člen ujištěn, že jeho obrana je věcí celé aliance.
O tom, jak dále postupovat, se vedou debaty. Některé hlasy říkají, že v přípravách na asymetrickou válku zašly Spojené státy příliš daleko a je třeba také uvažovat o klasickém konfliktu, který by byl veden třeba s Čínou, Severní Koreou a nakonec i Ruskem.
To, co Commons Defence Committee uvádí, však ukazuje, že NATO je možná vojensky připraveno, ale zdráhá se přijmout výzvu, jakou Rusko nastolilo na Ukrajině, a použít hrozbu silou nejdříve na Krymu a pak v Donbasu. Politicky NATO selhává, soudí Galbraith.
Můžeme k tomu dodat, že aktivity ruských tajných služeb a vytváření pátých kolon jsou běžnou taktikou takových režimů, jako je dnes ten Putinův. Putin dovádí k dokonalosti to, co před ním vyzkoušely jiné režimy. Náhlá vlna rusofilství u nás je ostatně dost nápadná. Kde se tu ti lidé najednou vzali a proč tak náhle panslovansky (rozuměj prokremelsky) prozřeli? Jako se muslimové obracejí k Mekce, tito lidé se na svých koberečcích tklivě modlí směrem k Moskvě, sídlu nového mírotvorného cara sjednotitele.
