JIŘÍ X. DOLEŽAL: Věčné dilema Západu: Válčit, nebo přihlížet zvěrstvům?
Americké bombardování jednotek Islámského státu, které útočí v severním Iráku na jazídy, obnovilo věčnou otázku. Jak se má vlastně Západ v podobných situacích chovat? Dívat se, jak se třetí svět bestiálně vraždí, nebo intervenovat s vyhlídkou, že území propadne do trvalého chaosu?
V uplynulých letech Západ několikrát vojensky intervenoval či pomáhal rebelům v Africe a Asii, což - s výjimkou Izraele - není teritorium našeho kulturního okruhu. A když se podíváme na výsledky těch intervencí, vzbuzuje to dost silné rozpaky. Přestože jsem byl zastáncem jak útoku na Irák, tak útoku na Afghánistán a bombardování Libye, musím konstatovat očividný a neoddiskutovatelný fakt: Umíme sice svrhnout či pomoci svrhnout nějaký brutální diktátorský režim - Saddámův, Kaddáfího či Tálibánu. To se nám vcelku úspěšně povedlo. Zároveň se nám ale úspěšně nepovedlo vybudovat na těch územích jakýkoliv funkční státní celek.
Libye se rozpadla na kmenová území ovládaná místními náčelníky, na jihu země pak kočovnými islamisty, v Afghánistánu se stahováním aliančních vojáků získává Tálibán a kmeny zpět kontrolu nad územím, které na něm naši vojáci vybojovali, a Irák se už rozpadl na tři části. Kurdistán, Islámský stát, a stále menší území kontrolované bagdádskou vládou. O Sýrii, kam jsme se míchali jen nepřímo, v tomto textu nepíšu, ale jakákoliv vojenská pomoc, kterou jsme tam kdy poskytli na boj proti Assadovi, skončila v rukou islamistů. Naše dobře míněné pokusy o osvobození lidí od brutálních diktatur vedly ke vzniku poměrů ještě brutálnějších, než byly za těch původních režimů.
Pokud bychom tam ale neintervenovali, opakovali bychom - jen v mnohem větším rozměru - zločin Srebrenice. Zločin toho, že naše spojenecká vojska nezabránila masakru osmi tisíc civilistů - mužů a chlapců, přestože byla na místě proto, aby chránila civilisty. My - když píšu o spojeneckých vojscích, považuji je i za naše a své vojáky - jsme nečinně přihlíželi genocidě a nechali povraždit nevinné civilisty. V Libyi, Iráku i Afghánistánu docházelo ke stejně brutálnímu zacházení s menšinami ze strany režimu jako v Srebrenici. My jsme zasáhli, abychom ty civilisty ochránili, a po naší intervenci se země, kterým jsme chtěli pomoct, rozpadly a propadly do občanských a kmenových válek. Pročež civilisty tam vraždí jak na běžícím pásu.
Nechránit nyní jazídy, které chce Islámský stát vyvraždit, by byl zločin. Intervenovat tam vojensky a ve velkém by zemi Irák definitivně rozložilo, museli bychom území vzít pod trvalý protektorát. Proto si myslím, že bychom nejen do Iráku, ale ani jinam do podobných řití neměli už nikdy, pokud islamisté nezaútočí na hranice našeho kulturního okruhu, na nás, posílat kromě pilotů jiné vojáky. Určitě ne pozemní síly.
Pozemní intervence nám nejdou a po odchodu našich vojsk nastává chaos. Navíc naši vojáci při ní nesou obrovská rizika. Proto si myslím, že to bombardování Islámského státu je správné, že by mělo pokračovat, ale že by neměla následovat žádná pozemní operace. Ze vzduchu jsme schopni zabránit tomu, aby libovolné extremistické síly - rebelové nebo Assad v Sýrii, kmeny v Libyi či Islámský stát v Iráku - používali k masakrování svých protivníků těžkou techniku. Vzhledem k technologické vyspělosti našich zbraní není problém, aby při dostatečně intenzivní bombardovací kampani NATO byl Islámský stát do týdne bez jediného tanku či obrněného transportéru. A až je takto zbavíme těžkých zbraní, tak bychom se měli stáhnout a nechat, aby si to místní složky vyřešily kalašnikovy po svém a individuálně.
Neumíme jim zabránit, aby se vraždili, ale můžeme dosáhnout toho, že to nebude vraždění technologické - a tudíž řádově účinnější. Nic víc, jak ukazuje praxe, dělat neumíme, a tak bychom měli zůstat u toho bombardování. Přihlížet genocidě nesmíme, ale přímo intervenovat na pomoc jakýmkoliv rebelům z cizích kulturních okruhů se ukazuje jako zcela zcestné a kontraproduktivní.
