JIŘÍ X. DOLEŽAL: Má v Africe boj proti ebole vůbec nějaký smysl?
V Libérii uprchlo přes dvacet ebolou nakažených občanů z nemocnice, a nyní šíří smrtelnou nákazu mezi své blízké a příbuzné. Mají zdravotnické akce v Africe vůbec nějaký smysl kromě tišení našeho svědomí?
V hlavním městě Libérie Monrovii, přesněji v chudinském slumu West Point, dav vyraboval nemocnici, kde byli v karanténě pacienti s podezřením na ebolu. Pacienti po útoku rabujících hord z nemocnice bez zaváhání utekli. Takže se nyní po Monrovii pohybuje přes dvacet - podle prvních informací dokonce 29 - nositelů zhoubné infekce, kteří nemoc šíří, kudy chodí.
Ale to není všechno: Rabující si domů odnesli z karanténní nemocnice matrace od krve (nemocných ebolou), nábytek (infikovaný ebolou) a věřím, že i jídlo. Důvodem rabování bylo podle AP to, že do této nemocnice ve slumu svážely úřady nemocné i z jiných částí města, což se nelíbilo místním. Podle BBC však důvodem bylo to, že místní informace o infekci nějakou ebolou považovali za výmysl, a chtěli dosáhnout uzavření karanténní stanice. To, že není v nemocnici všechno úplně v pořádku a všichni zdraví, jim ale nedošlo ani v momentě, kdy kradli matrace zkrvavené krvácivou horečkou.
Naskýtá se tak otázka - má naše, západní zdravotní pomoc, v prostředí, kde zjevně není civilizovanost obyvatel na takové úrovni, aby akceptovala elementární zásady chování při epidemii, smysl? Má smysl domorodce jezdit léčit (a umírat při tom), když sami prostě podstatu nakažlivosti choroby nechápou a nehodlají infekci přizpůsobit své chování? Proč máme poskytovat pomoc tam, kde ji odmítají a vzpěčují se proti ní? Či v tomto případě jí dokonce evidentně sabotují.
Dlouhá léta jsem si myslel, že má smysl, aby Západ vojensky zasahoval či podporoval opozici proti zločinným režimům kdekoliv na planetě. Dnes, po zkušenosti z Afganistánu, Iráku a Lybie si myslím, že to naopak smysl nemá. Že sice umíme zločinný režim svrhnout, ale už neumíme na obsazeném území vybudovat pro místní lidi svobodu a demokracii. Oni ji totiž nechtějí, nejsou na ni dostatečně zralí - civilizovaní, a tyranie, které jsme pomáhali svrhnout, byly díky své krutosti jedinou účinnou formou vlády nad tamním obyvatelstvem. Když vojenskou silou tyranii svrhneme, státy zkolabují, území ovládnou teroristé a bandité a mezi místními vypuknou kmenové boje, které civilistům přinesou ještě větší utrpení než svržená diktatura.
Obávám se, že s lékařskou pomocí Africe je to velmi podobné. Jaký má smysl vyvíjet lék proti africké ebole, když místní nejsou ochotni akceptovat základní zásady chování nemocného s nakažlivou chorobou? Jaký má smysl posílat tam zdravotnický materiál, prostředky k vybudování karantény a lékaře, když karanténní nemocnici vyrabuje lůza a nakažlivě nemocní uprchnou ze špitálu, aby šířili nákazu dál?
Myslím, že i v oblasti zdravotní pomoci rozvojovým zemím bychom měli velmi silně zvažovat, zda je tamní obyvatelstvo dostatečně civilizované, aby ta pomoc měla nějaký smysl kromě útěchy našeho špatného svědomí. Přispívat na budování karanténních stanic a dodávat do nich léky a lékaře v momentě, když jsou nemocnice rabovány lůzou, která krade i infikované matrace, postrádá elementární smysl. V případě epidemií ve velmi málo vyspělých zemí - stejně jako v případě vnitromuslimských krvavých konfliktů či tyranií v muslimských zemích - prostě nemůžem dělat NIC.
Přiznat si bezmoc je těžké, ale výdaje na tišení vnitromuslimských konfliktů, likvidaci tyranů v muslimských zemích a léčení vnitroafrických epidemií jsou pro náš euroatlantický kulturní okruh tak drahé, že bychom se nad nimi měli opravdu důkladně zamyslet a ty peníze použít ne pro cizí divochy, ale třeba pro naše vlastní seniory.
