PETR VRABEC: Kamarádi homosexuálové, chce to víc empatie
Mám dvacetidenní zkušenost s výchovou malého dítěte. Takhle odpověděl aktivista za práva homosexuálů Zdeněk Sloboda v DVTV na přímou otázku moderátora Martina Veselovského. A dlužno dodat, že to řekl s patřičně nadmutými prsy. Debata se točila okolo nového požadavku gaylesbické lobby, aby si mohly homosexuální páry osvojovat děti partnerů nebo přímo adoptovat děti z dětských domovů. Ta odpověď mě zaujala stejně jako výraz sebou přesvědčeného respondenta.
Do politické debaty vstoupili gaylesbičtí aktivisté poprvé velmi razantně v době přijímání zákona o registrovaném partnerství. Mela kolem toho byla veliká, my obyčejní z majoritní společnosti jsme se občas až zastyděli, jací jsme to tmáři a brzdy pokroku nové pospolitosti. Fakt je ten, že tehdy si polívčičku přihrály i feministky, které jsou dlouhodobě spojencem homosexuálního světa. Což nekomentuji, pouze konstatuji.
Strategie uchopování moci velí k účelovým spojenectvím. Jen že kvůli tomu to byl opravdu velký mediální hluk. A proto jsem taky nabyl tenkrát pocitu, že to je alfa a omega odstraňování diskriminace ve společnosti. A v rámci svých možností se snažil záměr podporovat. Což asi činila celá řada městských liberálů. Zákon byl přijat, jak se předpokládalo. Pavel Vítek si s velkou slávou vzal Janise Sidovského na Karlštejně a dál — prd. Výsledek po sedmi letech účinnosti zákona je, že do registrovaného partnerství vstoupilo 0,4 % lidí z homosexuální minority. Nechci být jízlivý, ale aby se vzalo aspoň 40 % lidí z komunity, trvalo by to tímto tempem 700 let. Takže, z toho mi plyne, že to zase až tak alfa a omega nebyla. Jeden se cítí zklamaný. Vyjde vstříc, snaží se — a ono je to vlastně k ničemu.
Sice ne tak velký, ale pořád mediální hluk spustili aktivisté letos před Prague Pride. Téma: adopce dětí. Jak řekl aktivista Sloboda, jejich dlouhodobým cílem je plné zrovnoprávnění v adoptivním procesu. A opřel se o „odkudhovzalnevím“ tvrzení, že děti se v heterosexuálním páru stejně vychovávají jen pouhých dvě stě let, od „industriální revoluce“. Jinak prý byly vychovávány vícegeneračně nebo komunitně. To je pravda, že lidé třeba ve starověku žili v tlupách, ale pořád byl základním stavebním kamenem takového společenství vztah muže a ženy, vcelku z pochopitelných biologických důvodů…
Tedy, takhle překrucovat fakta, to je jak píár z konce devadesátých let. A argument, že když ne homosexuálům, tak mít děti by mělo být znemožněno i neplodným heterosexuálním párům, tak to už byl vyložený likvidační faul, za nějž se ve fotbale dává červená! Jenže, na rozdíl od registrovaného partnerství, v němž se rozhodují dva svobodní a dospělí lidé, tady jde o děti. Které by do toho byly vtaženy. A bylo by po nich požadováno učinit rozhodnutí v ne ještě plné psychické zralosti a v ne zcela komfortní životní situaci.
K tomuto novému tažení mám proto několik poznámek ke společnému zamyšlení a diskusi. Většinová společnost získala špatnou zkušenost s požadavky gaylesbické ligy. Požadovali registrované partnerství, aby se zjistilo, že v minoritě o tento institut není zájem.
Další věc je, že ne vše, co si gayové a lesbičky usmyslí, je odstraňování diskriminace a společnost by na to měla automaticky přistoupit. Naopak, podle právníků by v osmnácti letech mohlo osvojené nebo adoptované dítě kvůli diskriminaci žalovat rodiče, respektive stát. Mantra, že rodiče adoptovaných dětí jsou stejně gambleři nebo smažky a že u homosexuálního páru bude dětem lépe, už zní trochu náckovsky. Že špatní rodiče nemají na své děti právo a jejich děti nemají právo na své biologické rodiče, protože jsou špatní. A že jsou tady k dispozici „lepší“ lidé! Za dále, společnost je k tomuto záměru spíše odmítavá, tak proč to takhle lámat přes koleno? Dětský kolektiv je krutý a každou jinakost trestá. A v této situaci, buďme k sobě upřímní, rodiče své děti extra napomínat nebudou. Protože společnost zkrátka není připravená. Tak zásadní změny musí projít dlouhou a hlubokou veřejnou debatou. Ne že si nějaká lobby dupne.
Co se týče těch dětí, vinou toho se budou muset rozhodnout buď pro své adoptivní rodiče, nebo pro partu. Což bude znamenat vždy zásah do jejich ještě nezralé psychiky a přirozeného vývoje. Kdy budou muset radikálně volit mezi lidmi, co mají rádi.
A poslední věc, aktivisté z gaylesbické ligy se v mediálním prostoru přestali chovat s potřebnou empatií a začali si diktovat. Jako že oni vědí vše nejlíp, kdo má jen trochu jiný názor, je faulován. Prostě, chovají se jako slon v porcelánu. Jeden příklad, který mě přes mou vysokou tolerantnost dožral. Narazil jsem na dětskou pohádkovou knihu Princ a princ. Což mi osobně přijde jako neuvěřitelná zhůvěřilost. Ano, člověk se homosexuálem už rodí. Ale uvědomí si to až v okamžiku dospívání. Jako dítě ne. A pokud moji synové přijdou domů ze školky, že Honzův táta mu čte takové pohádky, neodpustím si neslušný komentář a řeknu jim, že je to blbost. Morálka je volná vlastnost a k té si každý jako dospělý člověk musí dojít sám. Ne indoktrinací v dětství, protože tak je to správně podle ani ne třicetiletého homosexuálního aktivisty, který už má dvacetidenní zkušenost s dítětem.
Ale kdoví, třeba to bude jinak. A kamarády homosexuály to s těmi dětmi přestane za měsíc bavit jako s tím registrovaným partnerstvím. U nás dnes totiž vychovává dítě pouhých 45 registrovaných párů.
