PAVEL ŠAFR: K výročí okupace: Kdyby v sobě Češi měli dostatek hrdosti, podpořili by více Ukrajinu
Když myslíme na brutální okupaci naší země ruskými tanky před šestačtyřiceti lety, tak nemůžeme zároveň nemyslet na to, co se děje dnes na Ukrajině. A také musíme myslet na fatální rozdělení našeho národa při hodnocení těchto událostí.
Češi jsou vnitřně rozdělení z prostého důvodu - je v posledních desetiletích zeměpisný. Nacházíme se v hraniční zóně dvou velmi rozdílných kultur. Kvůli sovětskému osvobození větší části Československa a vyhnání německého obyvatelstva se tato hraniční zóna posunula na Západ. Od druhé světové války vede zhruba od Prahy po Kyjev.
Nelze říci, že jedna kultura je od podstaty jen dobrá a druhá jenom a pouze špatná. Nicméně je jisté, že v jedné z těchto kultur, konkrétně v té, která je blíže Atlantickému oceánu, je státní násilí považované za trestuhodný exces a výjimku z normálního stavu, a v té druhé, východní kultuře, je naopak stejné násilí víceméně normálním stavem. Svoboda je tu pak považována za nepochopitelnou výjimku z normálního stavu a v zásadě za podezřelý projev destruktivního chaosu.
Ještě krutější režim
Čeští konzervativní fanoušci Putina ze stáje Václava Klause dnes občas mluví o obnově „starého dobrého carství“. Je to strašná zhovadilost. Když měli na Rusi carské samoděržaví, tak to byl hnusný a zaostalý stát, který si svým policejním založením, náboženským fanatismem a antisemitismem dlouho koledoval o revoluci. Tragédií ruského osudu je to, že revoluce, která po opakovaných a neúspěšných pokusech o nastolení ústavního liberalismu nakonec přišla, nezničila carský policejní stát, nýbrž ho naopak převzala a zdokonalila.
Veškerý militarismus, represivní aparát a antisemitismus carského režimu bolševická revoluce přetavila a postupně zdokonalila v několikanásobně krutější a krvavější režim. A přitom se krvavě vypořádala i s mnoha svými židovskými komunistickými vůdci, kteří v odporu vůči carským pogromům zcela naivně pomohli tento zločinecký režim instalovat.
Sovětský svaz nebyl popřením carského samoděržaví, jakkoli se to zpočátku zdálo a zavraždění cara i se ženou a dětmi by tomu také napovídalo. Lenin, a ještě více Stalin, zavedli režim, který byl stejně autoritativním, stejně byrokratickým a přitom mnohem krutějším, než ten předchozí.
Mezi carským Ruskem a Sovětským svazem je jasná kontinuita v mentálních vzorcích, podle nichž se má řídit na Rusi již od Ivana Hrozného společnost. Jen pravoslavnou církev nahradila komunistická strana. Ale i to se stalo podle metod byzantského cesaropapismu, podle něhož je císař i neformálním papežem.
Sovětskou inovací tohoto uspořádání bylo to, že „papež“, neboli generální tajemník strany, byl z titulu své ryze náboženské funkce i šéfem státu.
Západní kultura, jakkoli se jí dá hodně věcí vytýkat, je od raného středověku postavená na dělbě moci. Papež občas chtěl mluvit do věcí států a někdy se mu i to dařilo. To však bylo výjimkou. Císařové a králové zase nikdy zcela neovládli duše svých poddaných. Toto rozdělení a soupeření mocí vytvořilo prostor pro svobodu a kritické myšlení, které se nakonec podařilo ochránit zákonem jako hodnotu samu o sobě.
Opět obrat k SSSR
Češi mají svým založením jistě blíž k západnímu pojetí svobody a rozdělení mocí. Nicméně léta sovětského panství tu udělala svoji destruktivní práci v myšlení lidí. Dnes si téměř denně můžeme přečíst názory našich spoluobčanů, že Putinovo Rusko je na Ukrajině a na Krymu vlastně v právu a že česká média lžou a prezentují jen západní pohled na situaci. Jako kdyby vůbec existoval nějaký Západem předepsaný pohled. Jenže neexistuje. Na Západě existuje jen svoboda kritického myšlení a na Východě téměř není. To je vše.
Rusko za Vladimira Putina ještě nedosáhlo moci sovětského státu a nevyrovná se mu v násilném chování vůči vlastním občanům. To je jasný posun k lepšímu. Ale na rozdíl od chaotického Jelcinova Ruska se vrátilo k sovětské mocenské a militaristické mentalitě.
Putin je schopný vůdce v technickém zvládnutí moci v rámci klientelistické struktury ruské mocenské elity. Je i skvělým ideologem a dozrál opět do role neformálního ideového, tedy svým způsobem i náboženského vůdce na Svaté Rusi.
Ruské učebnice pro základní školy jsou důkazem toho, že tamní režim dnes staví na kontinuitě se vším „dobrým“ co bylo před komunismem i s tím, co bylo „dobrého“ za komunismu. Zločiny diktátora Stalina tyto učebnice téměř vymazaly. Ruské okupační výpady buď zamlčují, nebo prezentují jako legitimní ochranu národních zájmů. A to „dobré“ je vždy ruská moc, ruské hrdinství a ruský duchovní život postavený po každé na naprostém ideologickém fanatismu. Jednou na fanatismu pravoslavném, pak zase na fanatismu komunistickém. V obojím případě se však jedná o spasitelskou formu fanatismu, v němž se kýženým objektem ruského spasení stává potenciálně celý dosažitelný svět.
Motor ruské aktivity
Sovětská moc byla nejlepším vyjádřením ruské moci, která je tradičně postavená na kombinaci všelidového vypjatého hrdinství a zároveň krutého mocenského aparátu, který umí zlikvidovat každého, kdo se nejeví být optimálním hrdinou.
Pak je tu ještě jeden motor ruské mocenské aktivity. A to je permanentní pocit ohrožení a komplex z vlastní zaostalosti. Když Brežněv vytáhl na Československo a když Putin vytáhl rafinovanou metodou na Ukrajinu, tak zde existoval jeden společný motiv: Strach ze Západu.
A agresivní zahraniční politika byla a je v obou případech zřejmě i řešením domácí mocenské nestability. Vyslání armád totiž působí příznivě na žebříčky popularity vůdců. I když se za sovětské éry jednalo spíše o to, kdo je v bandě hrdlořezů právě ten největší hrdlořez.
Pomozme Ukrajině
Češi by proto měli cítit morální povinnost pomoci lidem na Ukrajině v jejich snaze zbavit se stínu sovětské minulosti. Prostě proto, že Ukrajinci prožívají „jen“ mnohem horší variantu českého osudu, kterým je život v hraniční zóně dvou kultur.
Znásilnění Československa v roce 1968 bylo brutální, přímočaré a neomalené. Přesto si zde v následné normalizaci Rusové získali své kolaboranty a ostatní společnost byla pak před nimi po dlouhá léta skoro bezmocná. Ukrajinci mnohem více a mnohem statečněji vzdorují ruské agresi. Proto je i při případné porážce nečeká morální a duchovní rozklad, který tak těžce zranil českou duši a projevuje se i v existenci současných fanoušků Putina.
Kdyby Češi v sobě našli dostatek potřebné hrdosti, tak by po otřesné zkušenosti z roku 1968 museli stát za těžce zkoušenou Ukrajinou. Tím by také nejvíce pomohli sobě samotným a také té části své kultury, která směřuje k civilizovanějšímu světu. A navíc by tím také přestali zrazovat liberální a na Západ obrácenou menšinu ruského obyvatelstva.
