JOSEF BROŽ: Galské kohoutí zápasy a co přinese demise vlády ve Francii

Pád vlády premiéra Manuella Vallse, lze vidět různým způsobem.  V podstatě jde o „vládní obměnu“, neboť premiér zůstává. Večeník Le Monde ovšem označil dramaticky tuhle rošádu za „poslední šanci“ prezidenta Françoise Hollanda. Dá se to ale i bagatalizovat, a vládní obměnu nazvat pouze „kohoutími zápasy“. Oba faktory hrají roli.

Pro prezidenta Hollanda, jenž se potácí na nejnižší hladině výzkumů popularity, může být tento podzim opravdu poslední. Je to sice jen otázka nervů, ale pokud se mu rozpadne před očima vláda, jeho manévrovací prostor se zužuje. Úměrně tomu, jak se mu zvolna zužuje vládní většina.

Opozice již volá po rozpuštění Národního shromáždění, a předčasných volbách. Podle Ústavy V. Republiky ale může takový krok učinit pouze a jedině – prezident.

Hollandova hra s Vallsem

Když Holland před půl rokem poslal přes palubu svého korábu věrného Jeana-Marca Ayraulta, přítele nejvěrnějšího, s nímž ho spojovala dlouhá léta; byla to sázka do loterie, ale stál za tím zcela evidentní kalkul. Nejoblíbenější socialistický politik Manuel Valls, jemuž za některá rozhodnutí na ministerstvu vnitra tleskala i krajní pravice (vyhoštění romské dívky, známé jako aféra Leonarda), vypadal jako dobrý kůň k osedlání do časů nepohody.

Valls mohl vylepšit prezidentovo image, a v nejhorším případě i otupit jeho nabroušený katalánský temperament, pokud by chtěl jít nahoru příliš rychle. První se zatím nestalo: Hollande zůstal stále na své mělčině, podle posledního výzkumu popularity Ifop klesl už na slaboučkých 17 procent.  To druhé se přihodilo: Valls také ztratil za poslední tři měsíce 20 procentních bodů, z původních 58% na nynějších 36%.

Premiér, jehož životní příběh připomíná úspěšný model integrace (narodil se v roce 1962 v Barceloně), si přivedl do vlády své vrstevníky. Benoît Hamon a Arnaud Montenbourg  obsadili posty ministra vzdělávání a ekonomie. Oba dokonce s Vallsem na jaře tvořili téměř nerozlučné „trio mušketýrů“.

V pondělí ráno 25. srpna ale Manuel Valls v pracovně Elysejského paláce prezidentu Hollandovi opakoval: „Buď on, nebo já!“ Koho tím myslel?

Na mysli měl právě Montenbourga, svého vlastního ministra ekonomie, jehož přivedl do vlády. Nyní je s ním na kordy.

Vallsův zápas

Může to být opravdu jen otázka ideového zaměření – je známo, že Valls býval dlouhou dobu kritizován za své „nesocialistické“ postoje, dokonce se mu i přezdívalo „Sarkozy levice“, a on sám nedávno pronesl, že „socialismus je mrtev“. „Nestačí už jenom znovu aktivovat levicovou unii, ale je zapotřebí reorganizovat celou Socialistickou stranu a učinit z ní velkou demokratickou a republikánskou stranu,“ řekl v červnu na setkání jednoho z nejvyšších orgánů strany, na takzvané Národní radě v Paříži.

Valssova orientace je ovšem v příkrém rozporu s ministrem ekonomie Arnaudem Montenbourgem.

Ten poskytl o víkendu rozhovor liberálně-levicovému listu Le Monde, v němž se kriticky vyslovil proti vládní striktní politice deficitu, a obul se i do německé politiky, jež podle něj nemůže určovat Francouzi zvolenou levici. „Silové snižování deficitů je ekonomickou aberací, zvyšuje nezaměstnanost, jde o finanční absurditu, vedoucí k tomu, že nemůžeme obnovit veřejné finance,“ říká. To vše „vede k neblahé politice, jež vrhá Evropany do náruče extremistickým stranám“, nechal se slyšet i o den později na mítinku v Burgundsku.

Pokud budeme chtít věřit tomu, co Valls vyhlásil o „mrtvém socialismu“, bude se jeho další snaha patrně ubírat jinam, než ke spolupráci s extrémní levicí, na výběr má toho stále dost – jenom v Národním shromáždění je levicových proudů celkem sedm. Otázkou ovšem je, koho si zítra Valls vybere do nové vlády. Celé pondělí probíhala vzrušená vyjednávání a deklarace střídala deklaraci. Dopředu vyloučili jakoukoliv spolupráci zelení a evropští ekologové. Zda proběhne namlouvání s centristy, by bylo jenom logické.

Montenbourgovy ambice

Německá scéna, zasažená přímo ministrem Montenbourgem, reagovala. Konzervativní list Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal: „Čeho je moc, toho je příliš!“ Liberální Die Welt ale za tím vidí jeho jasnou prezidentskou ambici. To Montenbourg, který se údajně „osvobodil“, naznačil i ve svém pondělním odpoledním vyjádření, když se přirovnal k římskému politikovi Cincinatovi.

Jelikož byl Lucius Quinctius Cincinnatus (519-430 př. n. l.), tato legendární římská postava, kromě svých ctností a charakteru také diktátorem, máme se v Evropě jistě na co těšit.

Postava Montenbourga, jenž se nechával nějaký čas rád vídat s půvabnou novinářkou Audrey Pulvarovou, jistě nemizí do propadliště dějin. Svým oportunismem, jemuž nechybí výrazné charisma, může způsobit, že socialistická většina v Národním shromáždění bude ještě více oslabena. Již při nástupu Vallse před půl rokem bylo cítit, že se uvnitř socialistických lavic zvedají vzbouřenci. Nyní mají svého mluvčího.

Boj kohoutů

Vypadá to jako boj hned několika galských kohoutů na smetišti. Má to své rozměry tragické, komické, ale i poněkud únavně nastavované rivality.

Zda nastává také poslední fáze Hollandovy éry, by bylo patrně předčasné předpovídat, jeho (respektive Valssova) vláda se ale nezadržitelně drolí, stejně jako parlamentní většina. To, že bude mít Hollande odvahu přistoupit k předčasným volbám a rozpustit Národní shromáždění, bych ale od něj neočekával.

Možná je to ale opravdu Hollandova „poslední šance“.

Autor, Josef Brož, působil od 90. let jako novinář, komentátor a kritik. Věnuje se oblasti umění a kultury, ale i politiky, zejména té francouzské. Spolupracuje s Festivalem spisovatelů Praha. Je absolventem Université de Bourgogne se specializací na kulturní politiku; v Praze studoval estetiku, divadelní a filmovou vědu na FF UK.