VILIAM BUCHERT: Bravo! Skotové i Angličané ukázali světu, co to je skutečná demokracie
Britští politici, instituce, úřady, zástupci monarchie i občané, považovali za naprosto přirozené a samozřejmé, že o tak důležité věci musí rozhodnout právě referendum, že výsledek je výsostně v rukou obyvatel Skotska a ne na nějaké jiné moci. Třeba v Londýně. Jaký to rozdíl, když se podíváme i po Evropě.
V březnu jsme viděli fantasmagorické referendum na Krymu, na které „dohlíželi“ (na území Ukrajiny!) ruští vojáci. Tehdy neoficiálně, pak Putin přiznal, že to byla jeho armáda. Tomu také odpovídal výsledek a la Severní Korea – 96,8 bylo údajně pro připojení Krymu k Rusku. Toto hlasování zatím uznalo jen 15 států světa, není bez zajímavosti, že i zmíněná Severní Korea.
Po referendu touží i Katalánci, kteří se chtějí odtrhnout od Španělska. Jenže španělské ústavní mechanismy to neumožňují. Je zjevné proč. Rozhoduje se v Madridu, ne na území, které něco žádá. Katalánská vláda tak uspořádá 9. listopadu vlastní hlasování. Bude sice probíhat stejně jako volby, bude demokratické, bude na něj moci kdokoli dohlížet, ale nic to nebude platné při jakémkoli výsledku. Rozdíl oproti Skotsku je propastný.
Další příkladem demokratického postupu je přijetí odpovědnosti. Proto vůdce skotských separatistů Alex Salmond ohlásil po prohraném referendu rezignaci na post předsedy Skotské národní strany i šéfa místní vlády.
Královna Alžběta II. pak během referenda dodržovala naprostou neutralitu. Neradila, jak má kdo volit, to je věc politických stran a různých občanských hnutí, ne panovníka. K tomu jeden mimořádný fakt: Ve Velké Británii žádný parlamentní zákon nevejde v platnost, dokud není panovníkem podepsán. Jenže od roku 1708 (!) se nikdy nestalo, že by královna či král nějaký zákon přijatý parlamentem odmítl. Žádný! Systém dělení demokratické moci funguje po staletí.
Skvělá slova pak volila královna Alžběta až po referendu: „Pro mnoho lidí ve Skotsku i jinde bude dnešek znamenat silné citové pohnutí - v rodině, mezi přáteli a sousedy… Nyní, když jsme opět učinili krok vpřed, bychom měli mít na paměti, že i přes řadu odlišných pohledů, které jsme ukázali, nás spojuje neutuchající láska ke Skotsku, což je jedna z věcí, které nás pomáhají sjednotit.“ Láska ke Skotsku, žádný odsudek jiných názorů, přestože i panovnice si jistě přála spíše udržení společného státu.
Velká Británie není v některých směrech státem, který by bylo vhodné napodobovat. Ovšem zažité staleté demokratické mechanismy a především jejich dodržování, je něco, co je hodno obdivu.
Mnoho Skotů je v těchto dnech zklamaných a nešťastných, protože do boje za svoji nezávislost investovali léta své energie či hodně peněz. Většina Angličanů, kteří byli zásadně proti, se jim ale ani nepošklebuje, ani se nediví tomu, že někteří by dál chtěli změny v uspořádání země a samostatnost. I to patří k demokracii.
