JAN JANDOUREK: Západ postupně uznává Palestinu, stát, který neexistuje. K ničemu dobrému to nepovede

Přední palestinská politička, diplomatka a aktivistka Hanan Ashrawi již předtím vyzvala britské poslance, aby hlasovali ve prospěch uznání palestinského státu. Ashrawi je členka výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny. Podle ní, jak tvrdila pro televizi Sky News, palestinská věc musí být „zachráněna“, aby se zabránilo džihádistům využít ji k radikalizaci a dalšímu extremismu v regionu. S odkazem na rostoucí vliv skupin jako je Islámský stát, řekla, že palestinskou otázku si vždy někdo přivlastní a je třeba zabránit tomu, aby byla každému „k mání“.

Debatu ve sněmovně pak „rozjel“ poslanec Grahame Morris, který je předseda Labour Friends of Palestine & the Middle East. Jedná se o parlamentní skupinu přičleněnou k levicové Labour Party. Tato skupina podporuje Palestinu a pořádá kampaně „za mír a spravedlnost na Blízkém východě uskutečňováním mezinárodního práva a respektu k lidským právům“. Skupina tvrdí, že působí v prostředí, které je už „dlouho obsazeno proizraelskou lobby“.

„Státnost je nejen nezcizitelné právo palestinského lidu, ale uznání Palestiny také vdechne nový život mírovému procesu, který je v troskách,“ řekl agentuře Reuters poslanec Morris. Hlasování ve Westminsteru není pro vládu ale nijak závazné a není pravděpodobné, že nějak ovlivní oficiální politiku.

Uprchlíky navždy

Zmíněná aktivistka Ashrawi nicméně považuje toto hlasování za významný moment. Podle ní je to počátek procesu skutečného přiznání historické odpovědnosti Britů vůči Palestině, která podle ní sahá až do roku 1917 a nyní začíná proces nápravy. Podle paní Ashrawi je na čase zjednat pro Palestince spravedlnost a respektovat mezinárodní právo a zachránit mírový proces, které prý mizí.

Pokud jde o rok 1917 a následující roky, je třeba připomenout, že když se jedná o dějiny Izraele, nejsou to z hlediska Britů vždycky slavné kapitoly. Byli to právě Britové, kdo bleskově vyklidili v roce 1948 Palestinu, přestože věděli, že Araby žádné rezoluce OSN o dvou státech nezajímají a chtějí právě vznikající Izrael zničit.

Paní Ashrawi může na Západě působit dobře. Je křesťanka a studovala středověkou literaturu na University of Virginia, je také známá jako velmi obratná rétorka. Poprvé na sebe upozornila v americké televizi v roce 1988. David Harris v Huffington Post ovšem připomíná, že se Ashrawi nechala kdysi slyšet, že z arabských zemí nepocházejí žádní židovští uprchlíci, ale jen emigranti, kteří odešli ze zemí svých předků dobrovolně. Samozřejmě, uprchlíci jsou přece jen Palestinci a to už po několik generací, což je na světě ojedinělý jev.

Kdyby sudetští Němci dodnes žili v nějakých táborech, myslel by si svět o Němcích své. Věčné palestinské „uprchlictví“ se ale mnoha politickým silám hodí. Ne snad, že by šlo o Palestince, ale každému se hodí, aniž pro ně musí hnout prstem. Jsou to ostatně konec konců jejich arabští druhové, kdo je v těch táborech od konce 40. let nechává. Židů, kteří museli odejít z arabských zemí, je asi stejný počet jako Palestinců, jenže Židům se uprchlíci neříká, protože Izrael je integroval. Ashrawi si také myslí, že za vládu Hamásu v Pásmu Gazy může nakonec svou politikou Izrael.

Jestli Palestinci stát chtějí

Debata o uznání palestinského státu se objevuje poté, co se Palestinu oficiálně uznat rozhodla švédská vláda, což byl krok, který Izrael kritizoval. Premiér Netanjahu prohlásil, že takové jednostranné postupy jsou v „rozporu s dohodami“. Podle něj bude dohody dosaženo pouze prostřednictvím jednání, která zajistí národní zájmy Izraele, k čemuž patří především bezpečnost jeho obyvatel. A že to problém je, ukázaly nedávné opakované raketové útoky islamistů z Gazy.

V roce 2012 Valné shromáždění OSN uznalo hlasy 138 zemí Palestinu jako nečlenský stát. 41 zemí se tehdy zdrželo a devět bylo proti. I Česká republika. K našemu postoji tehdy uvedl náměstek ministra zahraničí Jiří Schneider, že rozumíme frustraci, která trvá po desetiletí, ale že bez dvoustranných jednání se k výsledku nedospěje.

Už tehdy se objevil problém, který se bude stále vracet. Na straně Palestinců se vyjednává s Mahmúdem Abbásem, který neovládá celou palestinskou samosprávu a pak je tu hnutí Hamás, které je faktickým vládcem v Gaze, ale je to teroristická organizace, která neuznává právo Izraele na existenci. Jak přispěje k míru, když budou různé útvary a státy „uznávat“ palestinský stát, je záhadou. Překážkou zatím bylo i to, že Palestinci se do založení skutečného státu ve skutečnosti nikdy moc nehrnuli a jak se říká, „nikdy nepromarnili příležitost promarnit příležitost“.

Problém je v tom, že bez ústupků není žádné jednání možné a není zřejmé, zda Palestinci vůbec kdy nějaké poskytli. Představa, že by třeba Izrael přistoupil na návrat takzvaných uprchlíků a vzdal se Jeruzaléma, je nereálná. Palestinci budou stát mít, až ho budou opravdu chtít a všem se jen uleví. Jenže jak víme z psychologie, je třeba se naučit chtít to, co doopravdy chceme. Přitom ani Palestinci se ještě sami neshodli na tom, co chtějí. Pokud by jejich společným zájmem byla likvidace nebo radikální oslabení Izraele, sotva se dočkají.