Tajná služba varuje před agenty Ruska a Číny, vláda a prezident ale velebí tyto dvě země

K zásadní změně české zahraniční politiky vedlo nejdříve zvolení Miloše Zemana prezidentem v lednu 2013. Obrat byl dovršen po nástupu koaliční vlády začátkem roku letošního. Kabinet a Hrad plují z vod ochrany lidských práv a fundamentální orientace na spojence v EU a v USA k posilování styků s režimy v Rusku a Číně. Jako na kolovrátku čeští politici opakují, jak důležitá je takzvaná ekonomická diplomacie a proto je potřeba více naslouchat Moskvě, Pekingu či naprosto obskurním vládám v postsovětské Střední Asii.

Že je potřeba rozvíjet obchod s východními mocnostmi, je jasné, ale že je současně nutné se mít před nimi na pozoru, je ještě jasnější. Rusko a Čína mají na rozdíl od nějakého Ázerbájdžánu či Uzbekistánu také velmocenské cíle. Rozehrávají je i v Česku. Bezpečnostní informační služba to ve své zprávě za rok 2013 velmi podrobně popisuje (tuto část zprávy najdete v závěru textu). A varuje jak politickou, tak podnikatelkou a mediální scénu: Ruských a čínských agentů u nás neustále přibývá. Podle amerických zdrojů je pouze v Česku kolem 400 špiónů z ruských tajných služeb.

Důvod je zřejmý – Česká republika je dobrým výchozím bodem pro celou Evropskou unii, máme proruskočínského prezidenta, poměrně slabého premiéra a neviditelného šéfa diplomacie. Navíc, což je vskutku bizarní, současný nejsilnější politický hráč na scéně, Andrej Babiš o zahraniční politice sveřepě mlčí. Nevíme o jeho názorech, ani o názorech hnutí ANO, na dění v cizině v podstatě vůbec nic. A to se o panu Babišovi hovoří jako o budoucím premiérovi.

Nejpodivnější je, že tajná služba státu hovoří o velkém nebezpečí z Ruska a Číny, ale mezitím se Miloš Zeman objímá v Pekingu s komunistickým prezidentem a na Rhodosu v ruštině opěvuje politiku Vladimira Putina.

Český národ už mnohokrát doplatil na zvláštní zálibu lézt někomu někam. O to nepochopitelnější je, že se tak v případě Ruska a Číny děje i v demokratické společnosti a při netečnosti většiny společnosti. Kdo chce kam, pomozme mu tam? To snad ne!

Ve zprávě BIS pro rok 2013 se v souvislosti s Ruskem a Čínou a jejich nelegálními aktivitami na území České republiky v části nazvané „Kontrarozvědná činnost“ doslova uvádí:

„V souladu se situací a mírou rizik pro zájmy ČR a jejích občanů byly v roce 2013 prioritními cíli BIS aktivity ruské a čínské moci na našem území. Zpravodajští důstojníci pod krytím diplomatického personálu působí jak v rámci ruské, tak čínské diplomatické mise. V případě ruské diplomatické mise byl i v roce 2013 počet zpravodajských důstojníků pod diplomatickým krytím extrémně vysoký a navíc je doplňován zpravodajci, kteří do ČR cestují samostatně (turisté, experti, akademici, podnikatelé…). V tomto kontextu je velice nešťastné, že kvůli neuděleným vízům či akreditacím pro ruské občany spojené s ruskými zpravodajskými službami ruská strana uplatňuje odvetu vůči českým kariérním diplomatům. Pokud by však ČR ustoupila a umožnila nedeklarovaným ruským zpravodajským důstojníkům (včetně takových, kteří se v ČR či v EU dopustili nepřátelských špionážních aktů) volně cestovat do ČR, znamenalo by to ustoupení prostému silovému vydírání a rezignaci na suverenitu ČR.

Jednoznačnou prioritou Ruské federace a Čínské lidové republiky a jejich zpravodajských služeb bylo upevňování a další rozšiřování jejich vlivových kapacit v ČR. V případě Ruska se jednalo o snahu využít otevřeného i utajeného politického, mediálního a společenského vlivu k podpoře ruských ekonomických zájmů v Česku (pošramocené ztrátami EGAP jdoucími většinou za ruskými projekty či problémy s projektem leningradské jaderné elektrárny). V případě Číny šlo zejména o využití ekonomických argumentů k podpoře čínských politických zájmů v ČR.

Mohlo by se zdát, že ovlivňování (vlivová či aktivní opatření) není dostatečně špionážním tématem. Opak je však pravdou. Genmjr. Oleg Kalugin (KGB SSSR) kdysi v rozhovoru pro CNN popsal aktivní opatření jako „srdce a duši sovětského zpravodajství“: „Ne sběr zpravodajských informací, nýbrž subverze, aktivní opatření k oslabení západu, k vrážení klínů do západních aliancí všeho druhu, zejména NATO, za účelem vyvolání svárů mezi spojenci …“. Studená válka i Sovětský svaz jsou sice minulostí, ne však ruská vášeň pro vlivová či aktivní opatření (a také agenty nelegály). Jedinou změnou tak je skutečnost, že techniku „rozděl a panuj“, resp. „ovlivni, rozděl a panuj“ nepoužívají vůči ČR, EU a NATO pouze Rusové, ale také Číňané.

Pro vedení otevřených, poloutajených i utajených vlivových operací potřebují ruští či čínští zpravodajští důstojníci české občany: vybraní jim vědomě či nevědomě pomáhají (přístupové a vlivové sítě) a většina z nich se nechá ovlivňovat. Při budování přístupových a vlivových sítí v ČR jsou pro Rusy i Číňany důležití novináři, členové parlamentních politických stran, státní úředníci, lobbisté, networkingové organizace, organizace zaměstnavatelů či zaměstnanců (resp. jejich vedení) a v neposlední řadě také aktivisté a jejich nevládní organizace. K úspěšné prevenci vlivových opatření (a obecně špionáže) cizí moci je nezbytné vzít v úvahu možnost, že například zájem ruského/čínského diplomata, novináře či experta o naši osobu není dán naší osobní či profesní výjimečností, ale připustit i možnost rizika zneužití tohoto zájmu a kontaktů s námi pro cizí zpravodajský užitek.

Asymetrickou netečnost k otázce bezpečnostních rizik plynoucích z Ruska a Číny lze demonstrovat na dvou momentech IX. Pražské bezpečnostní konference, která proběhla 15. listopadu 2013. Jakkoliv politicky a bezpečnostně závažná jsou zjištění vzešlá z kauzy PRISM, účastníci debaty přijali moralistický narativ, jenž kauzu interpretuje především jako skandální zradu NSA, resp. USA vůči svým partnerům. Všechny zmínky o problematičnosti zpravodajských aktivit USA vůči svým partnerům provázel tichý souhlas, ne-li dokonce potlesk účastníků diskusního panelu i publika. Na druhé straně debata až na jednu výjimku zcela ignorovala problém zpravodajských aktivit Ruska (nehledě na kauzy Simm, Delisle, Anschlagovi, Dressen, Veitman atd.) a Číny.“