JIŘÍ X. DOLEŽAL: Který filmař zaslouží státní cenu? Sedláček, nebo Třeštíková?
Upozorňuji: Tohle není placená inzerce letenských separatistů, kteří mají k paní Třeštíkové blízko. To mne jen tak napadlo, když jsem viděl, jak se filmař Sedláček v teplákách potí při přebírání státní ceny.
Nekoukám na filmy, nemám televizi, ale dobrý dokument si na netu skouknu rád. Mám to tak jako místo televize — prostě čumím na něco zajímavého dokumentárního z oborů, které mne zajímají. Paleontologie, neandertálci, sociálně psychologické hraniční jevy typu fetek a krimošů a podobné delikatesy, jež bych v běžném televizním kanále těžko hledal.
Podobně jako si ke sledování TV běžná populace otevírá láhev, já si k tomu balím. A tak si sice film užiju, ale pamatuju si z něj spíš jen emoce a vlastní prožitky — a už vůbec ne autory. Dva české filmaře si však pamatuji.
Ta první (ale to je překvapení) je paní Helena Třeštíková, naše zcela unikátní česká filmařka, která dělá obrazové longitudinální studie sociálně patologických jevů řádově lépe než Američané. Sledovat desítky let jednu Katku a jednoho Reného je zcela nadlidský úkol. Paní Třeštíková ostatně svými výkony udělala České republice v oblasti filmového dokumentu stejnou reputaci jako Miloš Forman ve sféře filmu hraného. Jenom namátkou z novinových titulků: „René zvolen nejlepším evropským dokumentem. Helena Třeštíková si z Cannes přiveze cenu MEDIA European Talent (evropského Oscara).“ A nádavkem z Wikipedie (tu snad znají i na Hradě): „Film Marcela získal cenu za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville (2007). Za film René získala v prosinci 2008 cenu Evropské filmové akademie Prix Arte 2008 v kategorii dokument.“ Takže, jak jsem se dozvěděl, že letošní státní cenu má dostat filmař, bylo mi jasné, že to bude paní Třeštíková.
Život ale vždy dokáže překvapit. Cenu dostal pan Sedláček, jejž si jako filmaře shodou náhod pamatuji také. Jeho dokumentární propagačně-marketingový velkofilm (Zeman, můj vzor či jak se ta slátanina jmenovala) o úctyhodném mudrci z vysočinských pralesů, který se ještě jak blanický rytíř jednou do té politiky vrátí, se mi vryl do paměti zcela nesmazatelně. Byla to totiž ta nejdokonalejší filmová felace nějakého politika, jež ve své trapnosti možná předčila i videopřenos mé druhé svatby.
A cítím to jako hlubokou křivdu. Zatímco já jsem díky tomu svatebnímu videozáznamu (jímž jsem ze sebe jenom dělal debila a nikomu nelezl do řiti) stal celonárodně vyhlášeným kašparem a symbolem krize středního věku, Sedláček dostal za ještě o řád trapnější film od Zemana metál.
