Oskar Krejčí: Revoluce očima poraženého

Několik dní před volbami v létě 2002, které vynesly Vladimíra Špidlu do funkce premiéra, jsme se procházeli Prahou. Na cestě z Lidového domu přes Letnou až na Špejchar jsme diskutovali mimo jiné o volbě budoucího prezidenta. Tehdy jsme se shodli. Jakmile Vladimír usedl do premiérského křesla, nařídil, abych nadále nebyl zapojován do práce. Důvod: Prý jsem rezident KGB. Asi za měsíc jsem potkal v divadle jednoho z předlistopadových přátel. Řekl mi, že se v některých kruzích levice netěším nejlepší pověsti, protože jsem jako americký agent v listopadu 1989 předal moc nevěřícím. Namítl jsem, že mne právě Špidla jako rezidenta KGB odstavil. Replika byla okamžitá: "Tak jsi double," tedy dvojitý agent.

Síla teorií

Síla spikleneckých teorií je v tom, že jsou jako "samoprůkazné": jestliže chybějí fakta potvrzující konspiraci, je to proto, že konspirace tato fakta ukryla. Další fiktivní důkaz pochází ze smíchání věcí dvojího druhu: člověk v politice, který se setkal s nějakou zpravodajskou službou, je vydáván za člověka, jenž je touto službou stále řízen.

Komunistická Státní bezpečnost (StB) v osmdesátých letech nebyla institucí, která prováděla samostatnou politiku. Její základní funkcí bylo dodávat informace vedení KSČ; to rozhodovalo.

Takovýto typ zpravodajských služeb umí i operace taktického rázu, jako je ovlivňování manifestací opozice, příprava konspiračních bytů v okolí průvodu či zajištění mediálního pokrytí. Strategické operace, jež mají historický dopad, jsou ovšem něco jiného - vyžadují mimořádnou tvořivost, skupinu velmi disciplinovaných hráčů a schopnost kontinuálního řízení v situaci, kdy se hřiště z domácího změní na cizí. Určitě někteří šéfové zpravodajských služeb o takových operacích sní. Jsou to však sny hollywoodského scenáristy.

Role agentů

Když se ony listopadové a prosincové dny roku 1989 valily přes Československo dějiny, určitě u toho bylo i mnoho domácích a zahraničních agentů. Přestože ve zpravodajských službách povětšině pracují inteligentnější lidé než ve veřejné politice, žádná z nich neměla sílu průběh událostí zásadně ovlivnit. Srozumitelnější je asi jiný příklad.

Dnes se o zásluhy hlásí řada lidí, kteří prý zabránili tomu, aby sametovou revoluci roznesly na svých pásech sovětské tanky. Někteří si jistě zaslouží poděkování, protože nikdy nevíte, co ten který plukovník iniciativně učiní. Tvrdit ale, že by Kreml dal pokyn svým vojákům zasáhnout v Praze poté, kdy vyklidil pozice ve Varšavě a v Berlíně, může jen ten, kdo nikdy neviděl mapu Evropy. Jestliže vzdáte bez boje rozhodující vojenské a ekonomické trasy v severním pásu střední Evropy, nebudete se handrkovat o geopoliticky mnohem méně významný střední pás.

O našem osudu bylo rozhodnuto už před 17. listopadem. Všichni jsme ovšem hráli důležité role, protože bez nás dějiny neexistují. Byly to však role doplňkové. To platí i o poradcích premiéra. Když se přihodí, že stranické a státní vedení upustí moc, může si na ni všetečný poradce na chviličku sáhnout. Tento dotyk s mocí ale neznamená, že se tak děje na rozkaz. Je to projev hluboké krize, protože v normální situaci má poradce pouze radit a chránit svého šéfa.

OSKAR KREJČÍ v listopadu 1989 pracoval na Úřadu vlády jako poradce federálního premiéra Ladislava Adamce. Společně s Michaelem Kocábem a Michalem Horáčkem spoluorganizoval první kontakty opozice a komunistické moci v rámci iniciativy Most. Zúčastnil se také oficiálních jednání vlády s opozicí. Podle zprávy Komise 17. listopadu byl v seznamech StB evidován jako rezident. V dalších letech pracoval jako politolog na několika univerzitách a byl jedním z nejvýraznějších veřejných oponentů umístění amerického radaru v České republice. Vydal mnoho politologických knih.