PAVEL ŠAFR: Skandální Zeman zakrývá mnohem horší problém
Prezident Zeman zasel to, co sklidil. Davy lidí v pražských ulicích mu dali 17. listopadu jasně na srozuměnou, že pohrdají jeho buranským stylem vystupování a jeho podlézáním represivním režimům. Není už tak důležité, jaký přesně máme názor na punkerky ze skupiny Pussy Riot. Podstatné je, že Miloš Zeman dělá České republice nevídanou ostudu a je jedině správné, že část Čechů dává veřejně a hlasitě najevo, že tento styl výkonu prezidentské funkce je pro ně nepřijatelný.
Nedělat nic totiž znamená, že s ním souhlasíme a jeho chování nám přijde normální. Čtyři sousední prezidenti na Albertově se mohli na vlastní oči přesvědčit, že tu jsou také jiní Češi, než Zemanovi příznivci. A to je pro naše spojence a sousedy zcela zásadní zpráva. Že přitom létaly vzduchem i vajíčka, s tím sice nelze souhlasit, ale koneckonců je to Zemanova věc. Stačilo by, kdyby zachovával důstojnost hlavy státu a pak by na něj žádné vejce nepřistálo. A když, tak by to všichni odsoudili. Jenže po té, co znevážil a poškodil Českou republiku, je těžké s ním mít nějaký soucit.
Zeman se nezmění, protože to přesahuje jeho mentální možnosti. Zůstane navždy hulvátem a jeho chování bude i nadále přitahovat pozornost lidí u nás i v zahraničí. A v tom je právě to největší riziko. Ještě větší, než ta kolosální světová ostuda. Jestli je u nás prezident symbolem státu, tak je bohužel třeba konstatovat, že Zeman i svým naturelem symbolizuje stav společnosti. Zeman je symbolem drastického úpadku poměrů, úpadku demokratických procedur a úpadku občanské svobody.
Mnohem horší než sprostá mluva byl Zemanův útok na parlamentní demokracii jmenováním Rusnokovy vlády v rozporu s parlamentem, jeho pokusy o nátlak na justici a jeho neustálá snaha o potlačení kritické žurnalistiky. Permanentní poškozování a znevažování liberálních poměrů v České republice však vede především k mnohem horšímu jevu. K tomu, že společnost není schopná se bránit před nárůstem monolitních mocenských struktur, které odstraňují dělbu moci a veřejnou kontrolu. Andrej Babiš, který také zapálil 17. listopadu svíčku a pronesl obligátní kázání na téma svoboda, představuje desetkrát větší hrozbu pro liberální společnost. Protože omezil svobodu slova tím, že znemožnil několika klíčovým médiím kontrolovat výkon své vlastní moci. Protože šíří strach mezi novináři a klíčovými lidmi v médiích, kteří raději volí cestu cynického obchodu s redakčním obsahem a snaží se s ním nastolit stav neútočení. Mezi tím dochází k téměř naprostému převzetí státu lidmi z Babišova hnutí, a to za asistence dvou koaličních stran.
Zatímco se Festival svobody pokoušel vytvořit atmosféru dojetí za znovuzískanou svobodu, tak faktická svoboda jednotlivce a svoboda celé společnosti zaznamenává úpadek. Svoboda hodit vajíčko na prezidenta je tu poměrně vysoká. Ale svoboda popsat veřejně a z gruntu skandální útoky na samotné základy demokratického systému, tedy na dělbu moci a na veřejnou kontrolu, ta tu jaksi mizí přímo před očima.
Hlavním problémem této země není Miloš Zeman, jakkoli je problémem velmi vážným. Hlavním problémem je neschopnost a zbabělost společenské elity a širší skupiny občanů včetně novinářů postavit se na obranu liberálního státu. Zemanovo hnusné divadlo jen zakrývá pravý stav věci a odvádí pozornost. A demonstrace proti Zemanovi, jakkoli jsou na místě, vytváří zdánlivý dojem, že tu panuje plná svoboda. Nepanuje. Bohužel už ne. Heslo Festivalu svobody „Děkujeme, že můžeme“ je zcela zcestné. Naším problémem je právě teď to, že je stále více věcí, které nemůžeme. A za to si můžeme poděkovat jen sami sobě.
