Krize českého sportu: Mělo by odzvonit lobbistům a takzvaným sportovním podnikatelům
Tělocvik jako třetí nejneoblíbenější předmět, polovina sportujících občanů oproti sousednímu Německu, dvě třetiny obézních Čechů. To jsou vybraná fakta, která ilustrují, kam se za poslední dvě desetiletí propadl náš sport. Příčiny? Změny ve společnosti, jiná struktura hodnot, málo peněz, ale bohužel i samotné vedení sportu.
Obecně – českému sportu chybí vize. Sportovní funkcionáři plýtvají časem na nekonečné a nudné spory. Je třeba jasně odlišit ty, kteří jsou za sport zodpovědní a ty, kteří jen „připodotýkají“. Morální právo rozhodovat o sportu mají šéfové sportovních svazů. Nikoliv uměle vytvořené střešní organizace z dob totalitní minulosti, které usilují o to, aby mohly přerozdělovat ve sportu peníze.
Svazů je v České republice téměř sto, malých i velkých. Jejich vedení zodpovídá za blaho svého sportu, ale nejen to. Část energie a umu musí investovat ve prospěch celku, sportu jako takového. Pro lepší podmínky v obcích, městech, pro to, aby každý občan vnímal sport nejenom jako občasné povyražení, ale jako každodenní součást zdravého životního stylu.
Stále více sportovních funkcionářů si to uvědomuje. Ostatně pochopili to i ve většině evropských zemí, třeba právě ve zmiňovaném Německu. Jsem proto optimista, že jsme na dobré cestě. Znamenalo by to, že odzvonilo lobbistům, sportovním podnikatelům, samozvoleným funkcionářům či zástupcům zástupců. Tedy všem, kteří dlouhá léta pohodlně žijí ze sportu, nikoliv pro sport.
Vím, že takový přerod bude bolet. Ale je to jediná cesta, jak českému sportu pomoci.
Autor je předsedou Českého olympijského výboru.
