JAN JANDOUREK: Možná teď Evropané konečně pochopí Izrael. Raději ale mluvíme než konáme
Celé roky byl Izrael na pranýři západních intelektuálů jako utlačovatelský stát, který ubližuje Palestincům. Pak se prý nikdo nemůže divit, že palestinští teroristé občas vyhodí do povětří kavárnu nebo autobus. A teď to máme doma.
Západní společnost žije v zajetí působivých obrázků. Výhodou i nevýhodou obrazové informace je, že nám pomáhá se zorientovat velmi rychle. Názor máme hotový dříve, než zapojíme rozum. Když vidíme fotografii izraelského vojáka se samopalem, proti kterému stojí palestinské dítě v odrbaném tričku, stojíme samozřejmě na straně dítěte. Policista s obuškem vypadá vždy hůře, než se jeví útlá aktivistka s batůžkem. Většina příběhu ale na fotografii není.
Třeba to, že nejdříve na ulici proběhl konflikt, kde mladíci na vojáky házeli kameny a zápalné lahve a rodiče z nějakého důvodu své děti nechají pobíhat na takovém místě, místo aby je schovali doma. Z nějakého důvodu by to židovský rodič udělal předem, palestinský nechá své dítě otužovat v boji tak dlouho, až přijde o život. Přítel aktivistky možná před chvíli napadl policistu molotovovým koktejlem, nebo přinejmenším dívka neodešla z místa, ačkoliv k tomu byla pětkrát vyzvána (kdyby ji pak o pět minut později přejel policejní vůz, byl by to další důkaz policejní brutality.)
Obraz izraelských vojáků se samopalem v každém minimarketu (mají je snad dát do úschovy k pokladní?) se vyloží jako militarizace společnosti a perverzní záliba „jestřábů“, kteří nemají nic jiného na práci, než utiskovat bližní a utrácet peníze za zbraně, když by si mohli voliče lépe koupit stavbou bytů.
Stavba bezpečnostní zdi kolem Státu Izrael je doprovázena slogany jako „nová berlínská zeď“, popřípadě „lidé nemají být rozděleni zdmi“. Je to zvláštní logika. Berlínská zeď sloužila k tomu, aby vlastní občané nesměli ven do svobodného slova a museli otročit v komunistické diktatuře, kde by jinak chtěl žít jen masochista a neutekl by jen ten, kdo by neměl obě nohy. Kdo ale za žádnou takovou zdí nežil, dobře se mu to mluví.
Každému jiným metrem
V prosinci se hodně psalo o smrti ministra palestinské koaliční vlády Ziada Abú Eina. Zemřel při protiizraelské demonstraci. Propaganda to samozřejmě vyložila tak, že izraelský voják ho zabil, přitom ministr dostal infarkt. Abú Ein byl bývalý aktivní terorista. Jako dvacetiletý mladík organizoval vražedný útok v galilejské Tiberiadě, při kterém zahynuli dva šestnáctiletí Židé. Pak uprchl do USA, které ho vydaly Izraeli. Tam byl v roce 1982 odsouzen na doživotí. Jenže si moc neodseděl, byl vyměněn v rámci akce, kdy za tři zajaté izraelské vojáky bylo propuštěno 1150 (to není překlep, přes tisíc...) palestinských teroristů. V samosprávě měl pak podobné akce na starosti. Tolik tedy z osudů „mučedníka“, o kterých se moc nemluví. Prostě nebohého palestinského ministra Izraelci utýrali k smrti.
Evropanů se ale podobné záležitosti netýkaly. Izrael byl zločinný utiskovatel a nebozí Palestinci byli oběti. A teď hrozí střelba a bomby v ulicích nám. Sotva tomu všemu půjde čelit jiným, než „izraelským“ způsobem. Drsným, ačkoliv to normálním lidem jde prosti srsti a radují se z toho jen sadisté, kteří se těší, jak beztrestně vytáhnou na "přičmoudlíky". Sami jsou přičmoudlí, ale v duši. Čeká nás válka se skutečným nepřítelem, ale také válka běsů, neméně hrozná.
Můžeme být zvědaví, jestli naše společnost bude tak trpělivá, jako je ta izraelská. Pochybovat se o tom dá už teď.
