JAN JANDOUREK: Islamisté a antiislamisté jsou bratři. Rozumu moc nepobrali, fanatismus prozrazuje slabost
Je jedno, jestli je někdo fanatik islámský, křesťanský nebo ateistický. Je to jedna parta omezených lidí, kteří sebedůvěrou moc neoplývají. Nebezpeční jsou všichni. Kdy budou střílet, je jen otázka času.
Při pohledu na islamisty a antiislamisty člověka napadá výrok ohledně situace v Sýrii: „Škoda, že nemohou prohrát všechny strany.“ Tento výrok už zlidověl a dá se použít na každou situaci, kde jsou soupeři tak nechutní, že je zatěžko se k někomu připojit, aniž by si člověk zacpal nos, oči a uši, což jedinec nemůže najednou fyzicky zvládnout.
Skutečně, ve sporu mezi militantním islámem a militantními bojovníky proti islámu je těžké si vybrat. Pravda, ti jedni vyhazují své protivníky do povětří a celkem bez výběru toho, kdo bude obětí, což antiislamisté nečiní. Zatím se podobných činů dopouštějí pouze verbálně. Uvažují o tom, co všechno by zakázali, koho všeho by vyhostili, koho by sem nepustili, koho by postříleli. Pokud mnoho lidí říká, že někoho je třeba zastřelit, někteří z nich by to nakonec byli nejspíš schopni udělat, nebo aspoň někdo, koho inspirují.
Agresivita je všude
Spor o to, jestli existuje něco takového jako umírněný islám, nebo zda je islám ze své podstaty vadný, je uvažování ahistorické a celkem k ničemu nevede. To nejrozumnější, co k tomu můžeme říci, je, že prakticky každé velké a významné světové náboženství má v sobě také agresivní potenciál, který v určité historické etapě, nebo na některých místech, či za určitých okolností, může vést k brutálnímu násilí. Je potřeba připomenout, že se to netýká pouze náboženství, protože militantní ateismus, tak jak ho provozovaly režimy v Sovětském svazu a na Dálném východě, mají na svědomí mnohem více lidských obětí, než dokázala inkvizice za staletí církevní historie. Násilí je možné páchat dokonce i pod rouškou buddhismu, což by člověku připadalo absurdní. Děje se tak například v poslední době v Barmě (Myanmar).
I křesťanství, které ve svých pramenech, přinejmenším v Novém zákoně, násilí zavrhuje, bylo schopno dopouštět se vražd, mučení a omezování svobody. Nemůžeme se divit, že je tomu tak i u náboženství jiných. Každý myšlenkový směr se může stát nosičem násilí. Některý je proto vhodnější, jiný méně vhodný, použít se ale dají všechny.
Je možné citovat násilné pasáže z Koránu, neměli bychom ale zapomenout, že i v křesťanství po staletí byl za součást inspirovaných písem považován Starý zákon (je stále) a citáty z něj sloužily k legitimizaci násilí vůči jinak smýšlejícím. Institucionalizované křesťanství pohlíží dnes na jinak smýšlející o dost mírněji. Je to zřejmě i výsledkem toho, že křesťanství samo bylo civilizováno sekularizovanou společností a demokracií, což byly jevy, proti kterým církve vystupovaly a velmi často ještě vystupují. Proklínaný „modernismus“ z počátku 20. století církve naučil, aspoň některé, že pasáže o kamenování a vyrážení zubů máme brát jako odraz historického myšlení a ne neomylné Boží výroky. Určitý typ lidí to není schopen přijmout dodnes.
Fanatismus prozrazuje slabost
Fanatičtí bojovníci za cokoliv svým bojem zakrývají nějaké vlastní pochybnosti a nejistoty. Chovají se jako chorobně žárlivý manžel, který musí neustále chránit ctnost své manželky, což naznačuje, lidově řečeno, že má asi malého pindíka a není si moc jistý.
Křesťané by neměli pečovat o Ježíšovu světlou památku a pokoušet se bránit Ježíše a pannu Marii a všechny svaté proti pohanům, protože živý Bůh se může ubránit sám, jinak to žádný Bůh není.
Stejně tak by to ani muslimové neměli přehánět s památkou a úctou k prorokovi, na kterého jsou zřejmě háklivější, než kdyby se něco dělo Alláhovi. Pravda se má prosazovat vlastní silou, nemá se jí pomáhat kalašnikovem. Něco pravdivé buď je, nebo není. Pokud je, nedá se nad tím, aspoň z dlouhodobého hlediska, v dějinách zvítězit. Rozčílení není program, jak říkával prezident Masaryk, v čemž měl naprostou pravdu.
Ráj nesmyslů
Takhle se pak v rámci svatého boje proti islámu dočteme celou řadu nesmyslů, třeba že Tomáš Halík je antisemita a plive na Židy a podobné perly. Proti islamofašismu stojí antiislamofašisté. Jeden jak druhý, fanatici, kteří se liší jen tím, že pokud jde o schopnost nenávist proměnit v činy, bledé tváře ještě poněkud zaostávají. Je půvabné vidět, jak se do boje proti islamismu dávají dohromady krajní levičáci a krajní pravičáci, nacionalisté, populisté, přátelé Ruska a milovníci Putina a Zemana a plačky nad Miloševičem a věřící v Aštara Šerana očekávající Vesmírné lidi a politické mrtvoly a noví svazáci, kteří konečně našli smysl života. A tak dál...
Kdyby to byli jen chlapci, tak by se – jak výše uvedeno – řeklo, že mají malého pindíka. Ženy se ovšem připojují také a ani na to nepotřebují žádné kvóty.
No je to pohled. Škoda, že tihle všichni nemohou prohrát najednou.
