Jan Skopeček: Svoboda za clonou z kouře. Role státu je v případě kouření nekorektní
Přestože Sněmovna minulý týden neprojednala poslanecký návrh hnutí ANO zakazující kouření v restauracích, Ministerstvo zdravotnictví připravuje svojí vlastní legislativní verzi zahrnující vedle zákazu kouření např. i povinnost nabízet jeden levnější nealkoholický nápoj než pivo. Podle všeho se tak blíží okamžik, kdy se definitivně prosadí plošný zákaz kouření ve všech restauracích.
Konečně prý budeme civilizovanou zemí, kde nebudou pošlapávána práva nekuřáků sníst si oběd v nezakouřeném prostředí, nebudeme chodit z hospod s načichlým oblečením a z lékařského hlediska prý uděláme krok ke zdravější společnosti.
V otázce zákazu kouření v restauracích jde ale o mnohem více, než jen o načichlé oblečení. Jde o principiální spor o svobodu. Přívrženci zákazu kouření jsou ale ochotni jen málokdy přiznat, že chtějí omezovat svobodu, a proto používají na první pohled bohulibé argumenty, kterými skutečný obsah tohoto principiálního sporu zamlžují a překrývají. Je proto nezbytné opětovně použít argumenty stojící na straně svobody, které jsou naštěstí ze své podstaty stálé a neměnné.
Od levicových milovníků regulací a šíření dobra, kteří nejen v této otázce vědí lépe než kdokoliv z nás, co je pro nás dobré, nebezpečné, před čím je třeba nás chránit a k čemu vést, mě argumentace ve prospěch zákazu kouření v restauracích nepřekvapuje. Mnohem smutnější je, když jí podléhají i ti, kteří se jinak označují za stoupence pravice, jako poslanci TOP09 či alespoň jednotlivci z ideově neukotveného a rozplizlého ANO.
Kdyby skutečně věřili pravicovým hodnotám, museli by všechny podobné argumenty odmítnout tím jedním a zásadním argumentem, po kterém je každý další o řád méně významný. Tím zásadním argumentem je nedotknutelnost soukromého vlastnictví a svoboda si se svým majetkem nakládat podle svého uvážení na straně jedné a svoboda kouřit, a nakládat tak se svým zdravím podle svého uvážení na straně druhé. K obojímu pak samozřejmě a neoddělitelně patří i nutnost nést za své rozhodování a chování užitky, zisky, ale také náklady, riziko a odpovědnost.
Z úcty k soukromému vlastnictví a jeho nedotknutelnosti vychází i motivace k tvůrčí a aktivní činnosti, což stálo i za rozkvětem a bohatstvím celé naší civilizace. Na straně druhé, nic jako právo na restauraci bez kouře neexistuje a existovat v liberální společnosti nemá. Má existovat pouze možnost podnikatele otevřít či neotevřít kuřáckou či nekuřáckou restauraci. Na jeho úvaze, se kterou spojí svůj podnikatelský úspěch či neúspěch, stojí, zda nabídne svým potencionálním zákazníkům možnost kouřit či nikoliv. A svobodný trh to také dávno za „moudrou vládu“ řeší. Proto, aniž by taková regulace doposud existovala, vznikají stále častěji nekuřácké restaurace.
Nikdo nenutí zapřisáhlého nekuřáka, aby do zakouřené hospody chodil. Zákazník je tím „pánem“, který se rozhodne, zda nechá vydělat provozovatele kuřácké či nekuřácké restaurace. Tak jako v jiných případech jde o dobrovolnou směnu, se kterou musí souhlasit obě strany obchodu. Pokud si zastánci nekuřáckých restaurací opravdu myslí, že je takových podniků nedostatek, že existuje velká skupina lidí, kteří nekuřácké restaurace ocení, pak přeci není nic jednoduššího, než další nekuřácké restaurace otevřít, nalákat do nich davy prahnoucí po prostorech bez kouře a ještě vydělat na rozdíl od hloupých provozovatelů kuřáckých restaurací velké peníze.
Stát nemá omezovat ani kuřáky tím, že jim bude omezovat prostor pro kouření. Stát není majitelem našeho zdraví, nemá nás vodit za ručičku a chránit nás před sebou samými. Mělo by být odpovědností každého z nás, jak se ke svému zdraví chováme. Skutečnost, že odpovědně chovající se lidé platí prostřednictvím zdravotního pojištění nákladnou léčbu méně odpovědných, by měla vést k diskuzi nad změnou systému financování zdravotnictví, nikoliv k přijetí principu, že je stát majitelem našeho zdraví. Méně socialistického přerozdělování a více individuální odpovědnosti za chování se ke svému zdraví - promítající se do výše plateb zdravotního pojištění - je cestou, jak bez ztráty svobody motivovat lidi k odpovědnějšímu chování.
Role státu je navíc v této otázce nekonzistentní a nekorektní. Pokud si stát skutečně myslí, že je ve veřejném zájmu mít k dispozici více nekuřáckých restaurací, nechť začne takový veřejný statek za peníze daňových poplatníků poskytovat. Můžeme tu znovu otevřít obdobu socialistického podniku Restaurace a jídelny, kde bude kouření zakázáno. Samozřejmě si takovou cestu nepřeji, protože vím, že trh to za nás vyřeší sám. Byl by to ale ze strany státu férovější přístup, než diktovat podnikatelům, že mají zakázat kouření ve svých vlastních prostorách a zároveň dál tisknout kolky na cigaretové krabičky a vybírat z prodeje cigaret spotřební daň a DPH.
Autor je ekonomickým expertem ODS a analytikem Institutu Václava Klause.
