VERONIKA BEDNÁŘOVÁ: 10 důvodů proč nemá být očkování dětí povinné

1. ČESKÉ MATKY NEJSOU KRÁVY

Naprostá většina českých rodičů povinné očkování plošně neodmítá, jen chce mít jistotu, že probíhá v rytmu, který je optimální pro jejich dítě. I Petice proti represívnímu přístupu státu v otázce očkování, která je od 10. února 2015 na webu e-petice.cz (v čase uzávěrky ji podepsalo necelých 15 000 lidí), řeší jen to, že český stát řekl A (nařizuje očkování), ale neřekl B (odmítá přijmout odpovědnost za jeho nežádoucí účinky). Finanční odpovědnost za případné poškození dítěte na sebe plně bere například Německo, kde je přitom očkování dobrovolné.

2. DOBROVOLNÉ OČKOVÁNÍ JE AŽ DRUHOŘADÉ

Petici jde primárně o to, aby bylo české dítě očkováno na základě individuálního zdravotního stavu a aby pediatři nemuseli pracovat pod hrozbou vysokých pokut (až milión korun) ze strany státu. Jedním z návrhů je i možnost zdobrovolnění očkování, ale to až v druhé řadě. Dobrovolnost očkování však neznamená jeho zrušení. V Německu je očkování dobrovolné, přesto je proočkovanost dětí 95 procent (mimochodem, povinné očkování je jen v deseti evropských zemích, kromě ČR je to třeba Slovensko, Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Litva a Slovinsko, tedy země bývalého východního bloku).

3. UŽ NEJDE O DOSPĚLÉ

My dospělí nemáme vůči státu žádnou povinnost, snad s výjimkou jedné injekce tetanovky každých deset let. Zda si jednou ročně dopřejeme vpich proti chřipce, nebo ne, je čistě naše věc. Povinná míra proočkovanosti se u nás sleduje jen u dětí. V důsledku toho je v ČR každý rok zaznamenáno několik set závažných nežádoucích účinků vakcín (trvalá hyperaktivita, autismus – viz www.rozalio.cz, tedy Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování, o. s.). Těch pár stovek těžce postižených dětí samozřejmě nepřevyšuje obecné benefity očkování, je však jen otázkou času, jak dlouho bude možné podobné případy tutlat. Rodiče postižených totiž zůstávají sami, bez pomoci, často bez možnosti „dokázat“, že jejich potomek onemocněl právě po povinném očkování. V červnu 2014 médii probleskla zpráva o zřízení státního fondu pro děti poškozené očkováním – jeho iniciátor, MUDr. Roman Chlíbek, vědecký sekretář České vakcinologické společnosti, uvedl, že by měl vzniknout „do několika měsíců“. Zatím se tak nestalo.

4. ČESKÝ OČKOVACÍ KALENDÁŘ JE RIGIDNÍ

Očkovat české dítě můžete začít už v devíti týdnech věku (a drtivá většina pediatrů to striktně dodržuje), kdy má mimino lehce přes půl metru, čtyři kila a nulovou pravděpodobnost, že by se mohlo něčím nakazit. Čeká ho hexavakcína proti šesti nemocem najednou (záškrt, tetanus, dávivý kašel, žloutenka typu B, dětská obrna a haemophilus influenzae) do stehna. Pak, v rozmezí pár měsíců, třikrát totéž. A dále také tvojvakcína (spalničky, zarděnky, příušnice) ve dvou dávkách. Než oslaví druhé narozeniny, bude mít za sebou 30 povinných očkování proti devíti nemocem. Za „obvyklé“ – a tedy nevinné – vedlejší příznaky těchto očkování se uvádějí teploty a nepřetržitý pláč, což je pro novopečeného rodiče minimálně stres, který někdo, kdo nemá děti, nikdy nepochopí. Proč, máme přece právo se ptát, očkujeme v tak raném věku?

5. OČKOVÁNÍ PO ČESKU JE NÁPOR NA ORGANISMUS

„I když se na celou věc podíváme jen selským rozumem, je jasné, že bojovat proti šesti infekčním nemocem ve věku devíti týdnů je pro imunitu obrovská zátěž, která musí nutně přinášet velké vedlejší účinky,“ potvrdila Reflexu imunoložka Zina Kaucká, dlouholetá lékařka v Nemocnici Na Homolce, jež se vedlejšími účinky očkování zabývá už od roku 1978.

6. JE ROZUMNÉ MÍT PRÁVO POČKAT

Německý lékař Martin Hirte napsal knihu Očkování pro a proti, jež u nás vyšla poprvé v roce 2009. Říká v ní, že v Německu podle (dobrovolného) očkovacího kalendáře „jede“ 37 procent dětí, ovšem v době začátku školní docházky je naočkovaných už 92 procent dětí. 55 procent německých rodičů tedy s očkováním čeká, až děti prodělají některé žádoucí dětské nemoci (příušnice a plané neštovice, čímž proti nim získají celoživotní imunitu). Stát jim to umožňuje. Je totiž dokázáno, že i malý časový posun vakcinace (šest až dvanáct měsíců) pomůže zdravému rozvoji přirozené imunity.

7. PŘECE NEMUSÍME MÍT VŠECHNO

S povinným očkovacím kalendářem ČR už teď nesouhlasí ani mnozí čeští lékaři. MUDr. Jiří Mařádek z jičínské nemocnice si pro syna před pěti lety sestavil vlastní očkovací variantu. Ponechal v ní jen tetanus, tuberkulózu a záškrt. „Je potřeba, aby rodiče tlačili na pediatry, aby jim poskytovali adekvátní informace o vakcínách,“ řekl pro idnes.cz v roce 2010 poté, co sám prostudoval veškerou odbornou literaturu o nežádoucích účincích vakcinace.

8. DÍTĚ PATŘÍ RODIČŮM, NE STÁTU

Obě moje děti jsou proočkované víc, než je v Česku povinné. Obě dostaly navíc i injekci proti tuberkulóze, protože Jižní Afrika, kam jezdíme, je v tomto ohledu riziková, a tak nebylo co řešit. Mé první dítě se narodilo v roce 2006. Bylo naočkováno přesně podle českým státem stanovených pravidel; mé druhé dítě se narodilo v roce 2011 – tehdy mi stejný pediatr doporučil, že můžeme s hexavakcínou počkat. Během pouhé pětiletky i on sám pochopil, že trvat na přesném dodržování českého očkovacího kalendáře je nesmysl. Ano, najdou se už i pediatři partyzánsky bojující proti rigidní české víře, že dítě patří státu.

9. PŘIBÝVÁ TĚCH, KDO OČKOVÁNÍ ODMÍTAJÍ

Podle zpráv pediatrů eviduje každý z nich ročně pár případů (zhruba tak tři až čtyři) rodičů, kteří vakcíny odmítají úplně. Tím, že se tito rodiče budou ostrakizovat, jich bude jen přibývat. I čerstvý návrh poslanců Niny Novákové a Jana Farského (klub TOP 09 a Starostové), který 5. března 2015 představili v Poslanecké sněmovně, mluví o příliš paternalistickém přístupu státu ke zdraví jedince, jenž u rodičů logicky vyvolává přirozený odpor. Jinými slovy: Snadno se může stát, že minoritní móda „neočkovat vůbec“ přesáhne zdravou míru právě kvůli represívním zásahům státní moci.

10. PROTOŽE JE NA ČASE PŘIJMOUT ZODPOVĚDNOST

Rozhodnutí, zda očkovat, či neočkovat, znamená v obou případech velký nápor na svědomí a sebevědomí rodiče. Souvisí to s nutností přijmout zodpovědnost za zdraví svoje i vlastních dětí. Britský deník Guardian otiskl letos v lednu dlouhý analytický článek o amerických matkách v bohaté části Los Angeles, jež se rozhodly neočkovat svoje děti, neboť jim to připadalo nebezpečné a přehnané. Zjednodušeně řečeno: Cítily se příliš bohaté na to, aby věřily, že se jejich děti mohou nakazit životu nebezpečnými chorobami. Když ovšem v sousedním Disneylandu vypukla epidemie spalniček, některé z nich se rozhodly děti naočkovat aspoň zpětně.

A světe, div se, nikdo jim neříkal, že jsou krávy…

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.11/2015.