Letecké neštěstí: Rozšířenou sebevraždu nelze předvídat, jsme v tom bezmocní
Evropa se po tragedii německého letadla ve francouzských Alpách bude opět předhánět ve zpřísňování psychotestů pro piloty, bude se hledat viník, a vytvoří se nějaké zatěžující a zbytečné nové předpisy. Naši civilizace si totiž neumí přiznat bezmoc.
Úterní letecká katastrofa měla podle vyšetřovatelů prostý scénář. Kopilot již před lety trpěl depresemi. Nikomu o nich ale neřekl a nikomu nenaznačil, že se deprese vrátily. Je dokonce možné, že nechápal, že se mu vrátily deprese, ale myslel si, že všechno, hlavně jeho život a on sám, ztratilo smysl. To je totiž průvodní příznak deprese.
Zda to tak skutečně bylo, zřejmě nebude možné ani vyvrátit, ani nikdy stoprocentně potvrdit. Co se tedy ale podle zveřejněných informací stalo?
Takže jednoho dne, kdy to na kopilota přišlo, počkal, až hlavní pilot odejde na WC. Zůstal v kokpitu sám. Pak zablokoval vstupní dveře do kabiny, které jsou kvůli strachu leteckých společností z teroristů pancéřované, sklonil stroj k zemi a těch devět minut mu běžel hlavou film o jeho nepovedeném životě a smrti jako jediném řešení. Takže se těšil na náraz, až letadlo udeří do skály. Na to, aby ho napadlo, že spolu s ním zemře dalších 149 nevinných lidí, neměl nejmenší kapacitu myslet. Ani si na ně nevzpomněl - neuměl v té chvíli myslet na nic jiného než na sebe, na to, jak strašně potřebuje smrt. Pak se letadlo roztříštilo o horu a všichni zahynuli. Říká se tomu rozšířená sebevražda. Někdo se zabije a vezme si k tomu s sebou další lidi.
Hledání viníků této tragedie je ale naprostý nesmysl, a žádná opatření, aby se nemohly podobné rozšířené sebevraždy opakovat, nebudou k ničemu. Že se někdo zblázní a okolí to na něm nepozná, je zcela standardní. Mluvil jsem se svým nejlepším kamarádem minulé pondělí večer. Nebylo mi nic nápadné, přestože jsem vystudovaný psycholog, a toho člověka jsem velmi dobře znal. V pátek se zabil. Nedal na sobě vůbec nic znát.
Náhlé propuknutí deprese a sebevražedné atace prostě nejde v úplnosti zabránit, protože není stoprocentně předem odhalitelná. Dobře dissimulující (známky nemoci ukrývající) pacient se může zabít hodinu po psychiatrickém vyšetření, které ho shledalo zcela zdravým. Takže zavádět další a další testy, buzerovat piloty dalšími a dalšími opatřeními, a složitě hledat „viníky“ tragedie prostě nemá smysl.
I když to postmoderní člověk nerad slyší, existuje řada oblastí, o kterých skoro nic nevíme a kde rozhodně nejsme schopni předvídat jejich průběh a zásadně je ovlivnit. Třeba počasí, anebo lidská psychika. Včetně psychiky sebevrahů, kteří s sebou vezmou sto padesát nevinných obětí. Proto proti podobným tragediím, navzdory všem technologiím, nemůžeme dělat vůbec nic.
