Cyril Höschl: Ombudsmanka Šabatová a chybná akce provokace
Nedávno pohnula hladinou veřejného mínění veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová, když se pokusila laicky prokázat diskriminaci Romů. Upronajímatelů bytů to testovala prostřednictvím sehrané provokace. Je to legální? Nemá soukromník-majitel bytu právo si rozhodnout, komu ho pronajme a komu ne?
Do jaké míry je u nás k ochraně zákona přípustné používat provokaci, je otázka pro právníky. Také by mne to ale zajímalo, neboť u korupce, daňových podvodů a klientelismu se nasazení provokatérů zatím u nás moc neujalo, kdežto při prokázání diskriminace Romů to, koukám, jde jak po másle, což je na pováženou.
Mne ale na celé věci zaujala ještě jiná věc. Ombudsmanská provokace vypadala tak, že (cituji) „zaměstnankyně poradny provedly tři testovací hovory, během nichž se vydávaly za zájemkyně o nájemní bydlení“. „Ve dvou případech se testující pracovnice představily jako Horvátová, v jednom případě se romská pracovnice představila vlastním jménem. Makléři se poté pracovnic zeptali, zda jsou Romky. Poté, co tuto otázku pracovnice zodpověděly kladně, jim makléři sdělili, že požadovanou prohlídku bytu nemohou zprostředkovat, neboť si to majitel bytu nepřeje.“
To vypadá velmi přesvědčivě, ale metodicky to pokulhává. Když máme v klinické studii prokázat účinnost nějakého léku, nestačí popsat stav před jeho podáním a po něm, a to, ani kdyby stav „po“ ukazoval oproti stavu „před“ výrazné zlepšení. Zrovna tak odmítnutí Romky ještě neznamená automaticky diskriminaci, i když je pravděpodobná. V klinických studiích se důkaz posiluje porovnáním s placebem, případně dalším komparátorem (srovnávanou látkou), jejichž efekt („před a po“) se od efektu testované látky odečte. A teprve to, co zbude, je „přidanou hodnotou“ testované látky.
V pokusu s provokatérkou by to tedy správně mělo vypadat tak, že by se u stejných makléřů a za stejných okolností ucházeli o nájemní smlouvu ještě gadžové (Novák), ale také třeba Židé (představili by se třeba jako Kohnovi), Vietnamci (Nguyen), Hanáci (Pospíšil), Chodové (Drastil) nebo Japonci (Jamamoto). Statisticky by se pak vyhodnotilo, zda rozdíl v jejich úspěšnosti při získání nájemní smlouvy je, nebo není dán rasovými rozdíly, případně jakými. Ne náhodou se studii, která má prokázat, že nějaký lék není horší než jiný, říká „non inferiority study“.
Samozřejmě je v zájmu nás všech, aby v naší zemi nežila „inferiority“ menšina, ale opravdu nevím, jak to sladit se samozřejmým právem každého rozhodnout, koho si pustí do domu a jaká kritéria si k rozhodování zvolí. Jistě nemůžeme po alergikovi na kočky chtít, aby nediskriminoval majitele koček. Další proměnné si dosaďte sami.
Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 14/2015.
