JEFIM FIŠTEJN: 15 let s Vladimirem Putinem, 15 let na scestí
V tankovém lomozu velikášských oslav dalších kulatin konce války jaksi zapadlo jiné půlkulaté výročí: 7. května roku 2000 se Jelcinem jmenovaný a v bezalternativních volbách potvrzený Vladimír Putin poprvé ujal prezidentování. Co se za tu dobu s největší zemí světa odehrálo?
Při hodnocení politika, který delší dobu stojí v čele svého státu, se mnozí intuitivně snaží vyhmátnout jedno jediné, zato univerzální kritérium jeho působení: „Mají se Rusové za Putina lépe, než se měli za Jelcina?. Takovou záludnou otázku mi kladou čtenáři často. „Mohou si pořídit z platu víc než před patnácti lety? Bydlí lépe? Jezdí na dražší dovolené?“
Univerzálním kritériem úspěšnosti společnosti, pokud vůbec nějaké existuje, ale není spotřební koš, nýbrž dosažená úroveň osobní svobody, která venkoncem potažmo naplňuje i onen spotřební koš. Jednou větou se to ovšem nesnadno vysvětluje. Stačí říct, že za Jelcina si průměrní Rusové mohli dovolit více než za Brežněva, za Brežněva více než za Stalina a za Stalina asi více než za cara. Severní Korejci si dnes již nemusí pochutnávat na březové kůře a dobytčí podestýlce dochucené kečupem. Avšak sotva si někdo troufne prohlásit, že za vnoučka Kim Čong-una se jim žije lépe než za jeho dědečka Kim Ir-sena, a že tudíž tím je dokázána Unova úspěšnost.
Chyby a zločiny se budou opakovat
Asi právě proto, aby vytvořil příznivé pozadí pro srovnání, nabízí nyní Putin stalinistickou minulost coby společenský ideál vhodný k opakování. Ovšem hodnoty a priority, které společnost sdílí, nezůstávají bez dopadu na politický a ekonomický systém. Nekritické přijetí sovětské minulosti je tudíž zárukou, že se chyby a zločiny, jež vedly k rozpadu říše, budou opakovat i v novém vydání.
Putinova lehce oprášená verze supervelmoci je sice zbavena komunistické ideologie a sem tam vylepšena prvky tržní ekonomiky. Místo „socialismu v jedné zemi“ obsadilo budování „ruského světa“. Všechno, jak víme, má svou cenu a je důležité pochopit, jak bude vypadat život takové velmoci tím spíše, že už dnes lze snadno rozlišit prvky sovětských postupů a přístupů v současné ekonomické politice Ruska.
Již při zběžném pohledu zaráží rychlé zbytnění státního sektoru. Podíl soukromého podnikání na hospodářství rapidně klesá k bezvýznamnosti, podniky jsou buďto rovnou zestátňovány, anebo přechází v držení státních bank, což přijde nastejno. Stejně tak roste podíl netržní výseče hospodářského koláče, jakož i počty zaměstnanců netržní sféry. Přitom jediné kritérium soukromého podnikání – jeho ziskovost a hospodářská efektivita – ztrácí na důležitosti, když podniky spravuje stát. V situaci navozené hrozby „nepřátelského obklíčení“ se do popředí dostává kritérium „národní bezpečnosti“.
Rusko nyní láme rekordy v počtu projektů zajišťujících ten nebo onen aspekt „bezpečnosti“ (potravinové, energetické, finanční, informační a co jich je). Partnerské a obchodní vztahy s cizinci již dávno nemají v hledáčku maximalizaci zisků, nýbrž řešení politických úkolů.
Návrat sovětských dob
Další prvek převzatý Putinem ze sovětského systému: Za prioritu je pokládán rozvoj vojensko-průmyslového komplexu. Úkolem životní důležitosti se stává přezbrojování armády a námořnictva, což samo o sobě není věc levná a v podmínkách technologického zaostávání takřka vysilující. Je to nové vydání starého vyzkoušeného hesla „kanóny místo másla“.
Sovětské doby silně připomíná také způsob financování celé té vojenské parády: výdaje jsou pokryty výlučně vývozem surovin. V dobách cyklického snižování surovinových cen musí vedení státu pravidelně činit nepříjemnou volbu mezi potřebou dále vyšroubovávat k nebi vojenské výdaje a nutností plnit sociální závazky. Snižování vojenských výdajů si takový režim dovolit nemůže, stejně nesnadno se sahá na „zaručené“ sociální vymoženosti, a tak je společnost zatěžována „inflační daní“, což v bývalém SSSR mívalo podobu totálního schodku.
Celá taková konstrukce bývá chatrná a křehká. Ekonomické krize přicházejí ve stále kratších periodách, avšak neplní svou základní pozitivní funkci, jíž je pročištění hospodářství od neefektivních podniků neschopných konkurence. V tísni se přebujelý státní sektor začíná okamžitě dožadovat dodatečné finanční injektáže, a tu lze zajistit jen na úkor soukromého podnikání a obyvatelstva. Přežívají nikoli silnější, nýbrž ti, kteří mají snazší přístup do ministerských pracoven. Místo pročištění se zapne mechanizmus negativní selekce. Proto i v dobách příznivé hospodářské konjunktury vývoj nutně směřuje od deseti k pěti a každá další krize má stále ničivější následky. A žádné hlomození tankových pásů na moskevské dlažbě u příležitosti dalšího kulatého výročí nepřehluší a nezruší tuto zákonitost.
