JAN JANDOUREK: Vynucená opatření mohou vzbudit odpor, který se nakonec obrátí proti uprchlíkům
Co se stane, když budou zavedeny kvóty na přistěhovalce? Nejspíš něco jiného, než tvůrci chtěli. Říká se tomu nezamýšlené důsledky. Zakážete DDT, protože obsahuje rakovinotvorné látky a pak zjistíte, že více lidí zemřelo na malárii, než by zemřelo na obávanou rakovinu, které jste se chtěli bránit.
Stejně jako s jinými sociálními konstrukcemi, je to i s uprchlíky a imigrací. Deklarovaný cíl je ulehčit zemím, které jsou už utečenci přeplněny. V podstatě dobrý úmysl, jehož nezamýšlené důsledky mohou být ale nedozírné.
Předně není jisté, že rozdělení uprchlíků podle zemí bude něco platné. Jak se jim zabrání v dalším pohybu? Budeme je držet pod zámkem? Pro nás by to vlastně byla dobrá zpráva, protože od nás možná zamíří jinam, půjdou dál do bohatších zemí. Těžko jim v tom bránit. Ale když odjedou například do Německa, vyhostí je pak berlínská vláda do domovské země? Nebo zpátky k nám?
Můžeme také předpokládat, že dojde k posílení extremismu. Takový Tomio Okamura se musí modlit, aby nám někdo pár uprchlíků vnutil, protože se proti tomu bude na shromážděních dobře hřímat.
Kromě toho poklesne pověst Evropské unie a současně se vystupňuje její vnitřní rozdělení. Stane se tedy přesně to, co by potřebovali nepřátelé Západu. Unie by byla slabší a rozhádanější.
Milion lidí čeká
Odhaduje se, že v Libyi čeká asi tak milion lidí, kteří by se chtěli vydat na Sever. To už by představovalo velký sociální problém, protože tito lidé nenajdou práci, tolik jich není prostě potřeba. Bylo by třeba držet je na nějakých dávkách, přičemž odměnou bude i nenávist těch, kdo budou podporu přijímat. Přijímat podporu je ponižující a navíc má příjemce pocit, že od boháčů dostal málo.
Další problém: Čím více lidí Evropa přijme, tím víc se jich pak vydá na cestu. Je to otázka nabídky a poptávky.
A jakou máme šanci, že se imigranti zapojí do života společnosti? Neměli bychom předem říkat, že žádnou. Je pravda, že jsme zatím moc neintegrovali ani vlastní Romy, ale to je trochu složitější problém, protože třeba Vietnamci se dokázali už v druhé generaci v podstatě integrovat sami.
Protože známe chyby, které se staly v minulých desetiletích, nemusíme je opakovat. Například nemáme vytvářet další ghetta.
A tam je právě něco, co jsme schopni udělat. Podívejme se třeba na vzdělávání. Tam jsme schopni si mnoho věcí vynutit. Právě selhání pokud šlo o nastupující generací někde ve Francii nebo Švédsku, ukazuje, kudy nejít.
Kvóty nejsou šťastné. Stejně tak ale nepomohou hraběcí rady o tom, jak máme pomáhat uprchlíkům v zemích, odkud pocházejí. Kdybychom to dovedli, tak bychom to přece dávno dělali. Bylo by lepší, kdyby se to vzalo z druhého konce, ať každý jednotlivý stát sám navrhne, co je ochoten udělat a dokdy. Nejsme svaz gubernií. Unie ať pak posoudí, jak může členským státům pomoci. Vynucená opatření vzbudí jen odpor, který se obrátí nakonec proti uprchlíkům samotným.
