BOHUMIL PEČINKA: Česká koalice špuntu a kohoutku
Průzkumy obliby politických stran dlouhodobě ukazují setrvalý stav: ANO má kolem třiceti procent, ČSSD od dvaceti do pětadvaceti procent preferencí. Co to signalizuje?
Největší průzkumnické agentury se pletly téměř ve všem a v posledních letech (sněmovní volby 2010, 2013) neodhadly žádný podstatný trend. Připusťme, že tentokrát se nemýlí. Co se z jejich dat dá vyčíst?
Konfliktní spojenectví
Objevily se první interpretace, že v Česku samovolně vznikl systém dvou velkých stran levice a pravice, které se v budoucnu začnou střídat u moci. Údajně by tak samovolně a beze změny volebního zákona vzniklo něco jako britský dvoustranický systém. Není větší iluze.
V Česku jsme skutečně svědky zvláštní situace. Zdánlivě hlavní politický střet zatím jde mezi populistickou ANO a sociálními demokraty. Paradoxní je, že obě strany současně tvoří hlavní pilíře vládní koalice.
Babišovo hnutí má přitom více resorty orientované na příjmy (finance, místní rozvoj), kdežto ČSSD drží typicky výdajová ministerstva (práce a sociálních věcí, zdravotnictví, školství).
Tento křehký vztah připomíná dvojici lidí současně sedících v jedné vaně, kdy jeden drží kontrolu nad kohoutky s vodou a druhý má v ruce špunt. Pokud by politický konflikt mezi oběma stranami měl víc než rétorickou podobu, ukázala by se neslučitelnost obou koncepcí. Projevila by se tím, že jeden by vztekle vytahoval špunt a druhý zase nervózně přiškrcoval proud přitékající vody.
Zatím si však obě strany dokážou vyhovět a současně uměle vytvářet dojem, že jsou v konfliktu za zájmy své voličské klientely.
Dlouhodobě ovšem nejde simulovat pocit, že bojuji za práva „těch svých“ proti „těm ostatním“, a současně s nimi sedět v jedné vládě. Pnutí začne v okamžiku, kdy jedna ze stran začne na koalici špuntu a kohoutku voličsky prodělávat. Zatím konfliktní spojenectví vyhovuje oběma, což je umožněno dvěma věcmi.
Havel nebo Putin
Hnutí ANO pochopitelně není žádná autentická pravice. Sám Babiš je schopen se hlásit k odkazu Havla, Friedmana, zařadit se mezi levicové liberály z Evropské unie, ale i vyjádřit se pro Putina i Američany, a to podle momentální společenské nálady.
Touto strategií před rokem a půl získal poměrně širokou voličskou koalici. Ty levicové na protest proti tehdejší vládě, ty pravicové zase tím, že jim poskytl „ochranu“ proti levicovému nebezpečí z rýsující se vlády ČSSD s komunisty. Oběma pak slíbil, že změní celý politický systém. Tahle konstelace nemůže trvat věčně a skončí ve chvíli, kdy se na scéně objeví skutečná opozice. Ať už levá, nebo pravá.
Všude v Evropě vznikly v posledních sedmi letech radikálně levicové strany (SYRIZA, Podemos, ještě předtím Linke), jež útočí na vládnoucí socialisty vesměs z nemarxistických pozic, a leckde to zabírá.
Když se podíváte na jednobarevné složení nového vedení ČSSD po nedávném sjezdu, je už od pohledu jasné, že nereprezentuje členskou ani voličskou základnu sociální demokracie. ČSSD si tím koleduje o vznik nového subjektu nalevo nebo o přechod protestních lidí jinam.
Zataveni v igelitu
Na pravici je situace složitější v tom, že obě parlamentní formace (ODS, TOP 09) připomínají běžce zatavené v igelitu, kteří se malátně pohybují na trase a chybí jim jasnější profil. Občanští demokraté se obtížně dostávají z kataklyzmatu minulých let a chybí jim přesvědčivost a schopnost otevírat nová témata.
TOP 09 zase připomíná propíchlý balón, jenž klesá a klesá. Nezpochybnitelný lídr topky Miroslav Kalousek má ve většině svých kritických výpadů vůči vládě samozřejmě pravdu. Potíž je v tom, že o jeho pravdy není zájem. Někdy se dokonce zdá, jako by jeho každá další kritika vládu a Babiše spíš posilovala.
A to je možná hlavní tmel koalice špuntu a kohoutku – mohou si v rámci jedné vlády hrát střídavě na vládu a opozici, protože tu skutečnou opozici zatím ve sněmovně nemají.
Obrat nastane, když opozice ustoupí od pasívní obrany minulosti k obhajobě reálných zájmů svých skutečných nebo potenciálních voličů. Do švestek to zřejmě nebude, ale krajské volby v příštím roce mohou být tím bodem zlomu.
Za jistých okolností mohou spolu dvě největší strany vládnout. Vést však proti sobě ostrou volební kampaň a současně se objímat bude nad jejich síly.
Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 19/2015.
