VILIAM BUCHERT: Ludvík Vaculík: Mušketýr psaného slova v zrychlené a těkající době
Spisovatel a publicista Ludvík Vaculík měl na politiku, kulturu i českou společnost někdy tak vyhraněné názory, že některé lidi to muselo hodně bolet. Těžko se mu ale dalo vyčítat, že to byly názory nepromyšlené a nedotažené. Naopak. Jeho životní zkušenosti a schopnost pochopit myšlenkové pochody ostatních, mu umožňovaly odhalit i to, co jsme my ostatní také viděli, ale ne tolik pochopili. Vaculík, jeden z nejvýznamnějších Čechů druhé poloviny 20. století, v sobotu odpoledne zemřel.
Přestože Vaculíkovo dílo je rozsáhlé a významné (jako příklad uveďme romány Sekyra, Morčata či Český snář), ještě významnější bylo to, co udělal pro českou společnost. Často byl totiž právě on jejím hlasem. Někdy na poušti komunistického zmaru, jindy v třeštivé a zrychlené době počítačů a mobilu.
Ludvík Vaculík byl ale po desetiletí jakási konstanta. Hodně se to projevovalo i v jeho publicistické tvorbě, jak v 60. letech v Literárních novinách, tak například při dlouholeté porevoluční spolupráci s Lidovými novinami.
Pozoruhodné bylo, proto bylo dobré Vaculíka číst, že vlastně jste vždy mohli čekat to samé. Jenže zatímco u jiných autorů je to opakování občas ubíjející, on pomocí své vytříbené češtiny a jasnozřivých názorů většinou pořád překvapoval. Často jsem si u jeho textů říkal: Ano, tak jednoduché to podle všeho je, proč jsem ale na to nepřišel já?
Vaculík oplýval také jednou nesmírně vzácnou vlastností, kterou většina publicistů nemá – dokázal někoho pořádně „natřít“, ale nerozpakoval se i zdánlivého ideového protivníka v případě potřeby pochválit. Alespoň trochu pochválit. Ne, to neznamená, že neměl jasno, co by si představoval od politiky či jednotlivých oblastí života.
Proto s oblibou říkal, že mnohdy stojí na straně vlády, přestože ta vláda vlastně nebyla „jeho“. Považoval vládnutí za poměrně tvrdou práci, tak proto.
Pro naši společnost navíc vykonal několik věcí, které jsou ojedinělé a ve své době byly i odvážně. V roce 1968 na podnět několika vědců sepsal legendární výzvu „Dva tisíce slov“, která se stala dýkou v těle československých komunistů. Založil počátkem 70. let samizdatovou edici Petlice. Podepsal i Chartu 77. V letech 1945 až 1968 byl členem komunistické strany, ale svoji pozdější prací dokázal, jak vlastně o společnosti smýšlel.
Ludvík Vaculík byl mnoho let i čtenářem Reflexu a mezi své oblíbené autory řadil kolegu-komentátora Bohumila Pečinku.
Poznámka na konec: V dobách, kdy jsem pracoval v deníku MF Dnes, nosil do redakce Lidových novin (obě redakce se nacházejí již léta ve stejné budově u pražského Anděla) Ludvík Vaculík své texty. Osobně. Tedy když mu to ještě zdraví dovolilo. Potkal jsem ho několikrát před redakci, pozdravil a měl dobrý pocit už jenom z toho, že jsem ho viděl. Protože potkat někoho, kdo vám někdy mluví z duše, je mnohdy ojedinělý, ale velmi příjemný zážitek…
