Kvóty pro ženy na kandidátkách neprošly. A to je dobře

Všechny argumenty pro a proti už zazněly, nemá cenu je podrobně opakovat. Když to stručně shrneme, stoupenci (konkrétně ministryně Marksová-Tominová a ministr Dienstbier) mohou poukázat na nízké zastoupení žen v politice, které je dáno i tím, že v politice vládnou mužské způsoby prosazování se a ženy jsou tím předem znevýhodněny.

V praxi mohou navázat na jiné typy kvót, především na rasové kvóty, které zvýhodňovaly v různých zemích „nebílé“ studenty. To vedlo časem údajně k tomu, že se například v USA vytvořila „černá“ střední vrstva. Nevýhodou je, že jak jednou zavedete privilegium, už nikdy se ho nezbavíte.

Debata může pokračovat donekonečna, protože obě strany mají svým způsobem pravdu. Jádro problému je v tom, že nejde o vymyšlení nástrojů na to, jak zvýšit podíl žen v politických orgánech, ale jestli je něco takového potřeba.

Zájmy jsou společné

Někdo může namítnout, že existují specifické ženské zájmy a nejlépe je budou hájit ženy, které to pálí. To je poněkud zjednodušené. Ženské zájmy jsou totiž velmi často i mužské zájmy, což je vidět především v rodině. Muž nemá žádný zájem na tom, aby třeba jeho žena za stejnou práci pobírala nižší plat než muž. Muž by samozřejmě chtěl, aby žena domů nosila stejné peníze. Stejně tak muž i ze zcela sobeckých ohledů potřebuje, aby jeho žena měla co nejlepší zdravotní péči a pracovní podmínky. Normální muž také chce, aby aspoň ta jeho žena požívala ve společnosti nějaké úcty.

K tomu ale není třeba více žen v politice, ale více politiků, kteří si ty problémy uvědomují. Na nastolení agendy stačí jedna žena.

Další problém je spíše ústavní. Muži a ženy jsou si u nás rovni. Z tohoto hlediska by bylo rozumnější rovnou říci, že poměr žen a mužů má být půl na půl. Jenže tak to podle návrhu nebylo.

Rovnost stejně nebude

Návrh zákona uvádí, že muži a ženy by měli být povinně zastoupení rovnoměrně na prvních dvou místech každé kandidátky. Pokud by bylo kandidátů víc, má být každé pohlaví zastoupeno alespoň 40 procenty. Takto si to sama pro sebe schválila sociální demokracie na svém jarním sjezdu.

Jenže už jednou si ČSSD zavedla, že musí mít na místopředsednickém postu ženu a pak ji nemohla dlouho najít a to šlo o jedno jediné místo. Teď tedy nastane hon na „holky z plakátu“, které budou možná doufat, že je nikdo volit nebude, protože co potom.

Podstatnější ale je, že na první pohled to vypadá, že je nastolena jakási rovnost, jenže není. Každá „povinná“ žena na kandidátce znamená, že na tom místě není muž, který by tam třeba být chtěl. Jak k tomu přijde?

Není nutné celou věc dramatizovat. I kdyby kvóty prošly, mnoho by se nestalo. Život má vlastní dynamiku a s lidskými vynálezy si poradí. Užitečnější by ale bylo mluvit o tom, jaké pracovní zázemí ženy, především matky, mají. Jak spojit rodičovství a povolání. Nezvládnutá situace s místy na školkách ukazuje, že skutečně důležitá témata zůstala ke škodě celé společnosti nějak stranou.