JEFIM FIŠTEJN: Jak se rozhoduje v Kremlu, aneb nový “hybridní” režim v Rusku
I ti, kteří obdivují současný režim v Rusku pro jeho nevídanou účinnost, i ti, co ho pokládají za normální zvěrstvo, se asi shodnou na tom, že se jedná o režim osobní moci. Autokracie se vždy vyznačuje tím, že důležitá rozhodnutí v něm činí ta nejvyšší mocenská autorita a také za všechno odpovídá. Dokud v Rusku vládl systém tzv. „řízené demokracie“, rozhodovací hierarchie byla vcelku srozumitelná
Nominální rozhodnutí se činila na vrcholu pyramidy, v nižších patrech vertikály se pak moc štěpila ve svazek rozbíhajících se paprsků, podle úrovně kompetencí. Na nižších úrovních se s rozhodovacími pravomocemi obchodovalo na „administrativním trhu“. Putin se svou všemocností nejednou chlubil coby specifickou vymožeností systému. Naposledy v televizním rozhovoru, když prohlásil, že o záboru Krymu rozhodl osobně, bez konzultací s kýmkoli, už 24. února 2014, to znamená dříve, než se převrat v Kyjevě dokonal, než Janukovyč opustil zem a téměř o měsíc dříve než se na Krymu konalo referendum, které údajně mělo určit osud autonomie.
Od té doby se provoz moci v Moskvě značně znepřehlednil. Nový režim byl oficiálně označen za „hybridní“. Tak jako v hybridní informační válce se pravda stává irelevantní, v hybridní politice jsou rozhodovací centra neurčitá a nerozpoznatelná. Jak to vypadá v praxi, popsal čelní ruský politolog Gleb Pavlovskij v eseji Systém RF. Kdysi první mezi rovnými, nadstavil Putin nad pyramidou pomyslnou věžičku, ve které levituje sám. Systém funguje tak, že Putin fakticky za rozhodování přímo neodpovídá. Ani jeho mluvčí Dmitrij Peskov už nepoužívá dříve obvyklé „prezident rozhodl“ a uchyluje se spíše k mlhavějšímu popisu „prezident je v obraze“. Co znamená „být v obraze“? Nejspíš jsou rozhodnutí nadále schvalována v přítomnosti šéfa, možná v jeho pracovně, a jsou jak v bankovním sejfu schraňována v šuplíku prezidentova stolu. On sám důležitá rozhodnutí – schvalování velkých hospodářských projektů, přidělování strategických zakázek, zahraničněpolitické kroky, personální změny – jakoby bere na vědomí, aniž by za ně přebíral odpovědnost. Rozhodnutí kremelského týmu tím dostávají poněkud podmíněnou povahu.
Dvořané, kteří mají přístup k vůdci, ho uvádějí do obrazu. On jejich záměry vnímá, leč vždy může prohlásit, že nikomu nic výslovně neslíbil. Proto je důležité si přesně pamatovat nějakou příhodnou větičku či poznámku vyklouzlou z jeho úst, na níž by se dvořan mohl odvolat, aby dokázal, že se nejspíš jednalo o prezidentův pokyn. Jenže žádná poznámka pokynem není a nezakládá služební odpovědnost, pokud to není vyslovený dohledatelný souhlas. Zřetelně se to projevilo v průběhu ukrajinské krize. Kolem Kremlu se vyrojilo několik lobbistických skupin, vojenských a podnikatelských, z řad ruských a bývalých ukrajinských činitelů a také gubernátorů pohraničních oblastí. Celý proces záhy ztratil jednotnou linii a rozpadl se na množství nezřídka naprosto protichůdných směrů. Nikde nelze vystopovat ani náznak jasného Putinova rozkazu, tudíž osobně neodpovídá za nic. Nikdy veřejně neposílal na Ukrajinu tzv. dobrovolníky – prostě už byli na místě. Činovníci si k němu přicházeli postěžovat na hlavobol – tisíce horkých hlav prý chtějí jít válčit na Ukrajinu, hranice je tam stejně prostupná a není síly, která by je mohla zastavit. Přitom na základnách u Rostova rezavějí stovky tanků a jejich posádky se dloubou v nose. Vojáci z povolání prahnou po bojovém nasazení. Co s tím? Putinova odpověď bývá vždy složena z metafor a jinotajů: „O chlapce se postarej, ale zklidni hormon, všeho s mírou.“
Je to snad rozkaz? Z Putinova hlediska v žádném případě. Vždyť není vyloučeno, že tentýž den přijal jiného ministra či gubernátora, který přišel s jinou písničkou: „ Vladimíre Vladimíroviči, s tím je třeba něco dělat! Na hranicích je neuvěřitelný bordel, tam a sem je překračují nějaké ozbrojené tlupy. Jedni vezou zbraně na Ukrajinu, druzí z Ukrajiny do Ruska, kriminální trh bobtná, až běda.“
Prezident po odmlce moudře pokývá hlavou: „Chlapce já znám, jsou dobří. Ale máš pravdu, s bordelem je třeba skoncovat. Hranice není průchozí dvůr. Spoléhám na tebe!“ Úředník odchází v přesvědčení, že dostal jasnou instrukci přetnout přeshraniční pašování zbraní. Může se stát, že tím ohrozí zásobování proruských ozbrojenců v Donbasu a služební důtka ho nemine. Jiný velitel přesvědčený, že také dostal požehnání prezidenta, zahajuje mezitím ofenzívu u Debalceva, která může kdykoli přerůst ve velkou evropskou válku. Nejde zde o přesný popis dialogů, jde o zásadu – procedura schvalování rozhodnutí je neúplná, nikdy není dotažena do fáze pokynu k provedení. Každý se odvolává na jakási prezidentova slůvka, narážky, průpovídky. Leč rozkaz v kapse nemá.
Pro ofenzívu, je-li úspěšná, to postačí. Pro nucený ústup to stačit nebude. Systém postavený na přibližném výkladu Putinových posuňků nemá zpátečku a nemůže vycouvat z problému. Vysoký Putinův čeledín Vjačeslav Surkov, autor termínu „hybridní politika“ dostal, dejme tomu, úkol „pořešit Donbas“, vytvořit tam jakous takous politickou strukturu. Nesmí přitom poškodit pověst lidí, kteří ještě nedávno posílali vojáky na dovolenou bez návratu. Dotčení náčelníci se valí se stížností do Kremlu: „Co to má být, proč Surkov ničí všechno, čeho jsme dosáhli? Novorusko, za které jsme prolévali krev, pustil k ledu.“ A slyší odpověď: „Surkova nechejte být, ten ví, co dělá. Ale je to horká hlava, takže raději na něj dohlédněte.“ Ve výsledku nikdo neví, čí kompetence kde začínají a kde končí. Rozval struktury dole je jen odrazem nerozhodnosti, která panuje nahoře.
Ve společnosti narůstá chaotický Brownův pohyb a Putin se tváří, jako že ho řídí. Reálnější než nebezpečí výbuchu nespokojených lidových mas je rozkladný konflikt silové, podnikatelské a administrativní nomenklatury improvizující ostošest jen proto, že Putin v jejich přítomnosti prohodil jakoby ve vtipu „aj tak sa môže“. Vražda Borise Němcova v dohledu Putinovy pracovny a následné nevyzpytatelné chování čečenského místodržícího Ramzana Kadyrova vyjevily vážnou krizi uvnitř kremelského týmu a daly snad i Putinovi najevo, že situaci na svém zadním dvorečku už nemá pevně v rukou on, ale lidé z jeho vlastního aparátu.
