CYRIL HÖSCHL: Porucha paměti jednou přijde na každého z nás

Dobrý den, pane profesore,

registruji kolem sebe zvýšený zájem o Alzheimerovu chorobu nebo jiné formy demence spojené především s věkem. Zrovna jsem dočetl zprávu, že našli starší ženu, která odešla z domova a pak nedokázala najít cestu zpět. Chci se zeptat, zda takto nemocní lidé vědí, že nevědí, ale že by měli vědět. Zda si například uvědomují, že si na cestu domů jen nemohou vzpomenout. Ptám se proto, že mám epilepsii a i přes poctivé braní léků a pravidelný režim se mi malý záchvat nevyhne. Má podobu ustrnutí, ale okamžitě pak dochází k dezorientaci v čase i prostoru a činnosti. Nevím, co dělám a proč to dělám apod. Ale plně si uvědomuji, že to vlastně vím a musím si vzpomenout. A právě tahle doba je to nejhorší, co si dokážu představit, mísí se to ještě se strachem, že si třeba nevzpomenu. Čistý děs. Zažívají tento pocit lidé s alzheimerem?

Děkuji, Petr Bohuslav

Na medicíně nás učili, že zatímco u sklerotické (dnes říkáme multiinfarktové) demence je porucha paměti ostrůvkovitá, u degenerativních demencí, jako je Alzheimerova, je difúzní. To první zjednodušeně znamená, že člověk zapomíná, ale ví, že zapomíná, a má na sebe proto vztek, kdežto při tom druhém odchází i to v nás, co by mělo vědět, že zapomínáme, jakož i to, co by mělo mít ten vztek. Pacienti s Alzheimerovou demencí víc připomínají ony „blahoslavené chudé duchem“ a svým defektem se zase až tak moc netrápí.

Vzpomínám si na pacientku, jež mi v pokročilém stadiu demence na otázku, jak jí slouží paměť, s upřímným úsměvem odpověděla: „Tu mám, zaplaťpánbůh, dobrou.“ Moje dcera-záchranářka se onehdy při vyšetření jedné staré paní zeptala, zda byla někdy v bezvědomí. Ta jí s dobráckým úsměvem opáčila: „Tam já nechodím.“ Ve skutečnosti to však není tak jednoduché a všechny typy kognitivního postižení procházejí vývojem, jehož každá etapa má charakteristiku náhledu na nemoc poněkud jinou. Kdysi vyšel v mezinárodním časopise geriatrické psychiatrie a neurologie článek věnovaný právě náhledu dementních pacientů. Jeho autoři upozorňují, že u demencí jsou zhruba dva typy projevů, jež okolí hodnotí jako ztrátu náhledu: konfabulace (smyšlenky), kterými nemocní přemosťují výpadky paměti a jež obrážejí poruchu funkce předního čelního laloku, a ztráta náhledu na nemoc (anosognosie), která obráží narušenou funkci pravé hemisféry. Pokud jde o pocit, na nějž se ptáte, čili o jakousi paniku z toho, že jste ztracen a že se nedokážete zorientovat a rozpomenout, tak ten bývá při kvalitativních poruchách vědomí (včetně té vaší), jež se mohou vyskytnout i u demence, a je pochopitelný při selektivních poruchách některých mozkových funkcí a současném zachování jiných.

Obecně se má za to, že náhled je zachovalejší v počátcích demence, a to i Alzheimerovy, zatímco v pozdějších stadiích se ztrácí. Pacienti si zprvu uvědomují, že ztrácejí klíče, že zapomínají jména, čísla, povinnosti. U některých se pak poměrně rychle rozvine ztráta náhledu, u jiných nikoli. Můžeme si to představit asi tak, že u těch prvních je v psychice postiženo i to, co by si mělo vlastní nedostačivost uvědomovat, takže k tomuto uvědomění nedochází. Chci tím vším říci, že odpověď na vaši otázku není paušální a že záleží hodně na tom, o jaký typ poruchy jde a v jakém je stadiu rozvoje.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 33/2015.