PETR KOLMAN: Milosti — zrušme ten středověký nástroj
Zatímco organizace Demagog.cz spočítala, že prezident Miloš Zeman už porušil třetinu slibů, které dal před volbami, já musím uznat, že jeden splnil do puntíku — zatím neudělil jedinou milost. V předvolební kampani deklaroval, že by ji udělil pouze v případech opravdu velmi vážně nemocných mužů či žen. Resort spravedlnosti, na nějž Zeman část rozhodovací pravomoci převedl, žádnou žádost Hradu ani nepostoupil. Bylo by to prý zbytečné.
Pro informační komplexnost dodejme, že Václav Havel v letech 1993 až 2002 milost dal 860 lidem, navíc dalších více než 1000 milostí udělil ještě jako federální prezident. Havlův nástupce Václav Klaus byl střídmější, za deset let omilostnil „pouze“ 412 lidí. A v USA? Prezident George Bush udělil za osm let své vlády přibližně dvě stovky milostí! A to USA mají třicetkrát více obyvatel než Česko. Inu jiný kraj, jiný mrav.
Patří milosti do moderního státu?
Milost je poněkud výjimečná pravomoc, která, nejen podle mého soudu, ideově vyvěrá ještě z monarchistických časů. Milost umožňuje prezidentovi v individuálních případech odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem anebo nařizovat, aby se trestní řízení vůbec nezahajovalo, a pakliže již bylo nastartováno, aby se v něm nepokračovalo.
Zastávám silný názor, že milosti jako takové jsou dnes historickým přežitkem feudálního střihu. Je to institut, který již nepatří do moderního právního státu.
V jednotlivých případech, kdy je udělena milost, dochází ke znevážení několikaleté práce soudců, státních zástupců a policistů. A to práce nikterak levné. Při vší úctě, i kdyby tým hradních či ministerských právníků, a to jakéhokoliv sebegeniálnějšího prezidenta, věnoval procesu (ne)vyhovění žádostí o milosti mnoho času a energie, nikdy nemůže z povahy věci proniknout do podstaty trestního problému tak jako orgány činné v trestním řízení, jež se mnohdy jednotlivými kauzami zaobírají několik let.
Zastánci milostí rádi uvádějí modelový příklad, že bývalý prezident Václav Havel kdysi zastavil vyšetřování důchodkyně, která si pro zmírnění zdravotních bolestí údajně pěstovala marihuanu. To je jistě chvályhodné a rozumné! Nicméně není to ze systémového hlediska úkol pro státní zástupce a posléze soudce, aby mj. vyhodnotili společenskou nebezpečnost jednotlivých skutků? Není alibistické se spoléhat na milost shůry?
A obecnější problém — nenásobí se nespravedlnost ve společnosti tím, že jeden milost dostane a druhý nikoliv?
Milosrdenství
Již slyším čtenáře v diskusi: to je ale nemilosrdný (možná zlý) právník. Odpovím slovy Tomáše Akvinského: „Milosrdný je ten, kdo má bědné srdce, kdo je jat smutkem z bídy druhého, jako by to byla jeho vlastní bída. A z toho následuje, že se přičiňuje k zahnání bídy druhého jako bídy vlastní: a to jest účinek milosrdenství.“
Milost a milosrdenství – určitě ano, ale jako soukromý projev vůle, nikoliv formalizovaný akt státu.
Autor je právník, pedagog na Masarykově univerzitě v Brně.
