KATEŘINA KADLECOVÁ: Otec u porodu? Muž by měl nést od všeho polovic
Kateřina Kadlecová odpovídá na článek Jiřího X Doležala, v němž vyjmenoval pět důvodů, proč by muži neměli být u porodu svých potomků.
1. Maraton začíná na startu, ne v půli trasy
Jako dvojnásobná máma se spoustou povídavých kamarádek potvrzuji, že Jiří X. Doležal má ve většině svých argumentů pravdu (od omdlévajících otců po umdlévající erekci), na druhou stranu si nedokážu představit všechny ty impotentní a ženami navěky znechucené gynekology a porodníky, kteří se k „vaginálním mystériím“ vetřeli jaksi z profesních důvodů, ani ty otce s posttraumatickou (tj. poporodní) stresovou poruchou... Otec by měl být u porodu už jen proto, aby si uvědomil, že jeho podíl na výchově potomka nezačíná až v okamžiku, kdy tento začne kopat okresní přebor za mladší žáky. Dítě i matka potřebují tátovy city i jeho pomoc mnohem dříve a okamžik narození je ta správná doba, kdy se zapojit. Jak se říká, je třeba začít od nuly.
2. Rovnost, svornost, bratrství
Ve svatebním slibu se opakují slova „v dobrém i zlém“, „ve zdraví i v nemoci“. Stát po boku ženy u porodu může být pro slabší jedince se slabšími žaludky přes veškeré vyřčené závazky velkou zkouškou solidarity. Být novopečenou mámou je dar, ale i oběť (mám na mysli nejen nedostatek spánku a hormonální změny, ale především společensky i profesně handicapující rodičovskou, převážně ovšem mateřskou „dovolenou“). Otec by měl obojího nést polovic – dřív si žena oddřela ve věci dětí všechno sama, dnes ovšem ta „moderní“ a „západní“ musí bojovat na tolika frontách, že by s ní měl muž táhnout za všech okolností za jeden provaz. I když je tím provazem pro tuhle chvíli pupeční šňůra. Kdyby se každá žena stranila svého muže v momentech, kdy tento nevypadá právě esteticky a kdy prokazatelně trpí, pánové by se svými rýmičkami zůstávali sami a počet jednočlenných domácností by se obecně významně zvýšil.
3. Pomáhat a chránit
Nemocniční prostředí umí být pořádně nepřátelské. Ženě, která se bojí bolesti a dalších potíží s porodem spojených, může kov porodních stolů, kachlíky v márničním odstínu a všechny ty mučící nástroje připomínat jatka. Když má holka smůlu, nikoho z personálu nezná; když rodí poprvé, nerozumí ničemu, co se s jejím tělem a myslí děje. A to nesrozumitelné „něco“ může trvat hodiny a personál, před kterým je nucena se naprosto obnažit a doslova se otevřít, jí nemusí vyjít vůbec v ničem vstříc. O co lépe se rodička cítí, když pár centimetrů od ní sedí někdo, koho zná a má ráda, někdo, kdo racionálně a střízlivě posuzuje vhodnost a nevhodnost chování lékařů a sester a ozve se, když je třeba. Nebo ji drží za ruku, vlhčí rty, masíruje, případně prostě jenom je. Kdyby něco.
Průzkumy (mimo jiné třeba ten Thomase Dellmanna z roku 2004) uvádějí, že ženy, které měly u porodu dulu, nepotřebovaly na rozdíl od svých osamoceně rodících „kolegyň“ tak často látky proti bolesti ani kleště k vytažení dítěte, nepřistupovalo se u nich k tolika císařským řezům, děti měly obecně kratší dobu porodu a vyšší Apgar skóre v testu posuzujícím zdravotní stav novorozeněte okamžitě po porodu. Co když dula, porodní bába, „funguje“ tak dobře nikoli díky svým znalostem a zkušenostem, ale i proto, že je to bytost rodičce důvěrněji známá? Co když zmíněné benefity přináší i přítomnost otce u porodu, jen nám na to chybějí statistiky? (Což ostatně pro účely tohoto článku potvrdil jak Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, tak příslušná sekce Česká gynekologická a porodnická společnost ČLS JEP…)
4. Učit se, učit se, učit se
Před účastí při porodu většina nemocnic budoucím matkám (i otcům) doporučuje kurz předporodní přípravy. Zvolí-li rodiče delší variantu „školní docházky“, dozví se budoucí táta spoustu věcí, které se mu jednou budou hodit. Ačkoli se to nezdá, všechno to papání, odříhávání, koupání a nošení je celkem věda, a právě díky rozhodnutí být při porodu a účastnit se všech těch věcí okolo mimina do sebe otec tuhle nauku nasaje spolu s informacemi o tom, co se během tří dob porodních bude dít s dítkem i s mámou. Jak upozorňuje JXD, vztah muže k matce dítěte se po zkušenosti s porodem skutečně může změnit, podle expertů však v drtivé většině případů k lepšímu: muž si ženy víc váží, pociťuje s ní sounáležitost, užije si to mystérium, to štěstí, úlevu, hrdost, radost. Pár společný zážitek stmelí, jejich láska se s velkou pravděpodobností prohloubí a pozitivní emoce spojené s porodem přenesou i na dítě v jeho prvních dnech.
5. Některé příležitosti se neopakují
Přítomnost táty u porodu by neměla být společenská povinnost: pokud se partneři dohodnou, že to žena zvládne sama a že muži nebude vadit postavení mimo hru, k žádné újmě nedojde. Ale vezměte rozum do hrsti – kdy budete mít znovu možnost vidět tohle dobrodružství vzniku života, na kterém jste se podílel? A kdy dostanete další šanci otestovat, jestli to ten váš všechno ustojí, jestli se vzmuží, pochlapí a bude tam pro vás? Otec hororové prózy H. P. Lovecraft kdysi napsal, že „nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach, a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznámého“. Postavíte-li se za svou ženu u porodu, neznámé se stane důvěrným, strach zmizí a zůstane jen (JXD mi to sluníčkaření protentokrát odpustí) láska a radost.
