MAREK STONIŠ: Reportáž z hlavy našeho premiéra
Samozřejmě že následují reportáž z hlavy pana premiéra je od začátku do konce vymyšlená. Premiér v hlavě nemá nic.
Obávám se, že mě zase dneska čeká den. Zase jedu do Bruselu a tam na mě budou mluvit a ptát se mě, proč nebereme více uprchlíků. Co jim mám říct, když jim nerozumím? Nejhorší jsou ty schůzky mezi čtyřma očima. Bez tlumočníků to je peklo. Ale musím to vydržet. Musím se naučit tu větu, že česká vláda se snaží dělat všechno pro to, abychom měli situaci pod kontrolou. Jenomže to je složité. Jinou větu musím říkat doma a jinou v Bruselu. A jak to nepoplést, když doma musím vypadat, jako že jsem proti uprchlíkům, a v Bruselu, že jsem pro uprchlíky. Až přijdu do práce, musím zavolat poradce, aby mi v Bruselu sjednávali schůzky mezi čtyřma očima jen s těmi, kdo neumějí anglicky. Jenomže to se s nimi budu bavit jak? Ach jo.
To mám pěkné auto. A když do něj nastupuju, ještě mi přidrží dveře. A to mi ta moje ještě před patnácti lety říkala, že to nikam nedotáhnu, že jsem bačkora.
Tak, přečtu si noviny. Hlavně aby tam nebylo nic o tom, že jsem za babku prodal Bakalovi ty zatracené byty v Ostravě. To bych raději jel do Bruselu mezi čtyři oči. Právo. Rozhovor se mnou. Začíná to blbě, ale končí dobře. Proč se mě první tři otázky ptají na můj osobní názor na uprchlíky? Já přece žádný nemám, já jsem premiér. Hlavně musíme zachovat sociální výdobytky. Z těch by nám ti Arabové a černoši mohli ukrojit. Kdyby se mě tak zeptali na zvyšování minimální mzdy, to bych zazářil, panečku! Škoda že nemám noviny jako Babiš. To by jelo. Babiš. S ním to nejde. Ale bez něj taky ne. To je dobré, jak ta Kleslová inkasovala od ČEZ sto tisíc měsíčně. To by se tak pěkně rozmázlo, kdybych měl noviny a kdybychom od ČEZ neinkasovali ještě více. Neměli jsme Babišovi dávat to ministerstvo, on tam na nás určitě něco našel. Třeba to OKD. Jinak by se choval jinak.
Všude píšou, že si nás kupují Číňané. Slavii. Pivovar. Televize. Letadla. A jakýsi čínský podnikatel je poradce Zemana. Co s tím mám dělat? A mám s tím něco dělat? Jaký na to mám mít názor? Možná se mě někdo zeptá. Musím se někoho zeptat. Asi budeme muset rychle najít nějakého nového kandidáta na prezidenta. Já? Asi ne. Raději když tak řeknu, že by to měla být žena. Aspoň budu mít doma klid. Postoupili jsme na Euro. Aha. Já chci taky euro. A musím vyzvat soukromníky, aby zvýšili platy, to se lidem líbí. Jsem dobrý premiér.
Jéžiš, volá mi žena. Mám to vzít? Raději jo. Když to nevezmu, budu mít peklo. Tak to vezmu… Cože? Samozřejmě že jsem četl rozhovor se mnou v Právu, proč se mě na to ptá? Že jsem to měl upravit? Ale já jsem to upravil, proč, co… Tak manželka si myslí, že bych neměl říkat větu „předpokládám, že se do takové role dokážu vžít“. Buď se do ní mám vžít, nebo ne, ale nemám to předpokládat. Vždyť je to dobře. To mám zase zkažené ráno. Musím si ho zlepšit. Asi vymyslíme s poradci nějaký nový úřad, kde budou zaměstnány jen samé ženy. Podle kvót. To bude radost. Možná si to doma vyžehlím. Existuje takový předpoklad…
