MIROSLAVA NĚMCOVÁ: Kvóty - evropský Vyšší princip nemravný

Kritika nečinnosti EU se stupňovala během letošního horkého léta, kdy se s realitou střetli lidé v zemích ležících na trase exodu. Evropské úřednické i politické struktury se neochotně daly do pohybu. Problém narůstající několik let vyřešily. Jak snadné! Stačila na to tabulka se dvěma sloupci. V prvním je seznam členských zemí EU, ve druhém čísla povinných kvót pro běžence.

Čísla z rukávu

Že jde o hausnumera, protože nikdo neví, kolik uprchlíků na území EU ve skutečnosti je? Že není známo, jak bude výběr konkrétních lidí pro konkrétní zemi vypadat? Že do Německa a Švédska chtějí všichni a do zemí jako ČR nikdo? Že se povinné kvóty stanou pozvánkou pro až milion dalších běženců, kteří čekají na březích Afriky nebo v uprchlických táborech Turecka či Jordánska? Že bez zabezpečených schengenských hranic, seškrtaného sociálního systému, důsledného vracení ekonomických migrantů a zastavení uprchlíků mimo Evropu zvýšenou humanitární pomocí, že bez toho všeho se problém nevyřeší? Že se peníze evropských poplatníků vyhazují oknem a těží z nich pouze organizovaný zločin?

To vše opakujeme do omrzení. V nejvyšších patrech EU, ani mezi klíčovými postavami jednotlivých členských zemí však nejsou uši, které by tyto argumenty byly ochotny poslouchat. Jsou to nepřípustné otázky, řeči, které je nutno ve jménu „vyššího evropského principu“ odmítnout.

Rozklad EU

Hlavním slovem se stala solidarita. Kdo umanutě klade otázky a chce řešení namísto gest, ten je nesolidární exot, sobec, občan divné země. Velcí Evropané trpí, že musí s takovými „omezenci“ jednat. Výsledkem takového pokrytectví, povýšenosti, nekompetence a nepochopení hloubky problému je to, že Evropská unie se fakticky rozpadá. Jak jinak nazvat to, co se děje?

Dosud se mluvilo o odtržení evropských elit, zejména v souvislosti s rozbujelou byrokracií, která na sebe nabaluje stále více pravomocí na úkor národních států. Stále zřetelnější byl rozpor mezi proklamovanými cíli (jednotná zahraniční, bezpečnostní a obranná politika) a mezi realitou, která se vyčerpávala v produkování nesmyslných norem a předpisů. Tu na ochranu spotřebitele, jindy například v otázkách rovných příležitostí. O neomluvitelném plýtvání penězi na europarlament pendlující mezi Bruselem a Štrasburkem netřeba se rozepisovat. Stejně tak o kritickém zadlužování mnoha členských zemí.

Jediný lék: kvóty

Faktem je, že kvóty jako způsob řešení jsou v bruselských strukturách velmi oblíbeným nástrojem. Vzpomeňme na debaty o povinném zastoupení žen v politice i podnikání. Kdokoli proti nim něco namítal, platil za podivínského zpozdilce, který neví, co je to pokrok. Nyní jsou kvóty použity na běžence a představují riziko absolutní. Co konkrétně znamenají?

Začnu uprchlíky: s lidmi se zachází jako s míčky v loterijním osudí.  Nikdo neví, kam půjde, kde jemu přidělená země leží, jaká je její kultura, tradice, mentalita nebo jaké je tam v zimě počasí.

Pro národní státy to znamená, že jsou omezeny ve své suverenitě. Jak jinak nazvat stav, kdy nesmíte rozhodnout, koho a za jakých podmínek přijmete na své území? To je na úrovni naší paní ombudsmanky, která je přesvědčena, že majitel bytu si nesmí vybírat, komu jej pronajme. A soud je na její straně. Podobně, obávám se, dopadne stížnost některých zemí, které odmítají kvóty, u evropského soudního dvora.

Zázrak se nestane

Křehká soudržnost EU dostala nenapravitelnou ránu. Musel by se stát zázrak, aby se odpovědní politici vzpamatovali. Vzpomeňme si, že je nezastavilo ani referendum, v němž Nizozemci odmítli přijetí Lisabonské smlouvy. Když řekli NE, hlasovalo se znovu. A podle přístupu k  Řecku, kdy se do černé díry znovu a znovu sypou peníze místo skutečného řešení (odchodu Řecka z eurozóny), je jisté, že Nizozemci by hlasovali tak dlouho, dokud by tam to povinné ANO nepadlo.

Rozpad EU odstartoval faktický zánik V4. Polsko změnilo během týdne názor v tak vážné věci, jako jsou kvóty pro uprchlíky. Za obratem vidím tlak Donalda Tuska. Pro EU by bylo velkým políčkem, kdyby země jejího „prezidenta“ stála v čele opozice proti mocným. Důvodů může být více, ale „polská karta“ mne osobně bolí. V4 nemá smysl udržovat, měli bychom z tohoto uskupení vystoupit. Česká vláda, která nyní V4 předsedá, v těchto jednáních zcela selhala, nechala ze sebe udělat hlupáka.

Gejzír nápadů a řešení nikde

Nátlakové akce ukazují slabost EU. Vyhrožování škrty z rozpočtu pro neposlušné země je děsivým obrazem dnešního bruselského uvažování. Nápady na sjednocení dávek pro běžence v EU, s nimiž přichází německý eurokomisař Oettinger, představují naprostou ztrátu smyslu pro realitu.  Nebo tím chce říci, že se budou sjednocovat platy a důchody v osmadvacítce? To jistě ne! Tak jak to má fungovat? Ocitujme pana komisaře: „Ale my potřebujeme jistou míru harmonizace hmotných dávek pro žadatele o azyl v Evropě, protože příliš velké rozdíly v rámci EU by mohly vytvářet falešné pobídky a rozdělování podle pevných kvót by vedlo do absurdity.“

Tyto kroky znamenají, že Evropa fatálně zaspala, uprchlickou krizi podceňuje a své občany vystavuje zkoušce, která nemůže dopadnout dobře.

Počty pana ministra

U nás na toto téma vyniká ministr Dienstbier. Během interpelací ve Sněmovně mi vysvětloval, jak přísně se lustruje 15 syrských rodin, které se naše vláda v lednu rozhodla přijmout a léčit jejich děti. Předpokládám, že se jedná maximálně o sto osob. Jejich výběr a kontrola trvá již devět měsíců. Pokud by se mělo měřit všem stejným metrem, musela by kontrola kvótovaných běženců (3 tisíce osob) trvat 22 let. Jestliže ministr Dienstbier avizoval, že můžeme přijmout klidně 15 tisíc uprchlíků, řízení s nimi bude ukončeno za 112 let, v roce 2127. Nebo ty kontroly pro někoho přísné nebudou? Proč? Další návrhy nekomentuji, nemá to smysl. Dodám pouze, že po důkladné kontrole rodin, deset z nich nabídku české vlády odmítlo a dalo přednost léčbě v USA. Donutíme je, aby šli k nám, když nechtějí?

Mluvme o bezpečnosti, o kulturních rozdílech

Vadí mi, jak se bagatelizuje změna života v mnoha zemích Evropy, kde se původní obyvatelé již necítí bezpečně. Do některých čtvrtí Bruselu, Stockholmu, na předměstí Paříže a jiných měst, nejde ani policie. Jsou to přistěhovalecká ghetta se svými vnitřními pravidly. V klidném a krásném Štrasburku se útočí na synagógu, zapalují auta. Když jsem tam byla před patnácti lety poprvé, v plné tramvaji byly dvě ženy s šátky na hlavách. Dnes je to třetina, ne-li více. V Haagu úřady „zrušili“ postavu Černého Petra, který doprovází tradiční mikulášské veselí. Prý něco neblahého evokuje a do dnešní doby nepatří. Vážně se mluvilo o tom, že v některých evropských městech nebudou vánoční stromy, protože to místní muslimy uráží. Jak dlouho budou ještě moci naši koledníci na Tři krále zpívat „…co ty černý, co ty vzadu…?“ V Bruselu nemůže mladá žena do muslimy obydlených čtvrtí, aby nebyla na každém kroku obtěžována. Radnice takové chování zakázala a vyměřila tresty. Myslí si někdo, že tam rodilá Bruselanka půjde klidněji? Její rodné město už jí zčásti nepatří. To, kam může jít, neurčuje ona, která je tam stále ještě doma.

Nebráníme se

Je otázkou jedné či dvou generací, kdy se demografická křivka vychýlí jednoznačně ve prospěch příchozích. Pravidla života našich dětí a vnuků bude určovat někdo, kdo na evropské půdě žije pár let.

Zvláštní je, že se těmto plíživým avšak nevratným změnám moc nebráníme. Necháváme si postupně ukusovat z toho, co tvoří naši identitu. Čím to nahradíme? Kvótami na všechny, na všechno?

Autorka je členkou ODS a předsedkyně Mandátového a imunitního výboru PS