PETR KOLMAN: Svaz průmyslu a dopravy se dal na solidaritu
Český Svaz průmyslu a dopravy oznámil, že podniky by nyní přijaly 5000 uprchlíků. Na což navázal výrok ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera. Podle něj by tak celkový počet s rodinnými příslušníky mohl činit v tomto momentě 7000 až 15 000 lidí. Česká republika by měla být dle ministra Dienstbiera solidární a zemím s největším náporem běženců nabídnout pomoc i bez povinných kvót.
Přiznám se, že nerozumím, z jakých indicií svaz usuzuje, že volná místa v průmyslu řádně naplní pomocí migrantů z Asie či Afriky, když se mu to zatím nepodařilo za pomoci takřka půl miliónu našich domácích nezaměstnaných a též se to nepovedlo pomocí Slováků, Poláků, Bulharů a dalších občanů ze zemí EU. A to jsou lidé, kteří o práci u nás opravdu stojí. Není zde zásadní problém mj. v odlišném vzdělání a jazykové bariéře nových příchozích z Afriky a Asie? Nebude u nich též problém s nenaplněnými ekonomickými očekáváními? Budou syrští či afghánští lékaři a právníci (kterých je prý mezi běženci také hodně, jak nás ubezpečují lidé z „nevládek“) vůbec chtít pracovat u pásu v továrně v Moravskoslezském kraji?
Nebudou frustrováni českými mzdami? Převaděči a „kamarádi na sociálních sítích“ jim slibují 3000–4000 eur měsíčně. Jak se pak budou tvářit na mzdu okolo 14 000 českých hrubého? Nebo se naši průmyslníci „lišácky“ domnívají, že jim platy migrantů bude dlouhodobě subvencovat Berlín či Brusel?
Jak je udržet?
K nešťastným kvótám nutno zopakovat, že je sice možné z Německa migranty částečně „odstrčit“ (sloveso odsunout zde nemožno z historických důvodů přirozeně použít) a přerozdělit mezi jiné země Evropské unie. Ale podle mne není možné reálně zajistit, aby v těchto státech dlouhodobě zůstali.
Jako právník musím konstatovat, že náš právní řád ani evropské právo nemají relevantní nástroje, jak legálně zamezit tomu, aby žadatelé o azyl, kteří budou přesunuti ze SRN do Prahy, za velmi krátkou dobu nešli opět do Německa.
A komu to bude nakonec opět vyčítáno? Nám, jež tak rádi nazývají jako „postkomunistické země“, ačkoliv my je, v nadsázce vyjádřeno, postnacistickým Německem či postnapoleonskou Francií také perfidně nenazýváme.
Je tragikomické, že díky uprchlické krizi našly bruselské (respektive berlínské) elity jedno téma, na němž se mohou s uspokojením shodnout: „Postkomunistické“ (jak nám rádi nekorektně říkají) země selhaly ve zkoušce civilizovanosti, a hlavně neprokázaly evropské hodnoty...
Ač nestraník, souzním s názorem, jejž má německá politická strana Die Linke. Ta na konto kvót říká, že lidé nejsou krabice či čísla, kterými se dá byrokraticky „jen tak“ šíbovat po EU. Je sice smutné, že jedny z nejrozumnějších názorů nyní v Německu zastává postkomunistická (abych dodržel slovník) politická strana, ale v dnešním, bláznivém světě už se nedivím ničemu
Autor je právník a pedagog na Masarykově univerzitě v Brně.
