JEFIM FIŠTEJN: S úsměvem idiota aneb kandidátské minimum
Jeden slušný člověk si povzdychl nad složitostí dnešního světa: „Ty tvrdíš, že soucit vůči běžencům nemůže být základem státní politiky, ale přece státní politika také nemůže být dobrá, když není založena na soucitu. Točíme se v bludném kruhu…“
Po staletí uměla Evropa najít rovnováhu mezi milosrdenstvím a schopností vidět dál než na špičku nosu, rozlišovat mezi příčinami a následky. Dobročinnost nerušila všeobecně uznávanou zákonitost, že kvantita přechází v novou kvalitu, dosáhne-li kritické masy. Smysl pro míru vždy nabádal k předběžné opatrnosti.
Před třemi lety dospěli Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy a David Cameron k poznání, že multikulturalismus se neosvědčil v praxi a bude asi vadný i jako teorie. Takřka ve stejnou dobu svorně prohlásili, že je třeba něco dělat, než tříštění veřejného prostoru zahubí evropskou společnost. Událo se od té doby něco převratného, že lídři stejných zemí změnili postoj o 180 stupňů? To sotva. Zachovali se spíše jako všichni oportunisté: když tlak událostí se zdá být nepřekonatelný a vývoj nezvratný, tož prohlasme ho za evoluční pokrok a jsme opět na správné straně dějin, mezi lidumily. Kdo tvrdí, že je to z nouze ctnost a trapný alibismus, bude asi zpátečník a mizantrop.
Američan ve třetí generaci je pokládán ve své vlasti za pravého nositele amerických ctností, takřka za echtovního pionýra. Třetí generace muslimských přistěhovalců sdílí pocit, že jim Evropa stále něco dluží, že bezpracná rovnost se nekonala. Třetí generace evropských muslimů, to jsou ti, kteří na stadionech přehlušují pískotem národní hymny, podpalují auta na pařížských předměstích a doporučují Valonům a Vlámům klidit se z Belgie. Určitě ne všichni, ale dost na to, aby z toho byl problém. Co vlastně víme o lidech přicházejících po stovkách tisících, aby se stali našimi sousedy? Udělal někdo z evropských státníků něco proto, aby vztah běženců k nejvlastnějším hodnotám Evropy byl zjišťován již na vstupu?
Kandidátské minimum neboli imigrační desatero
Snášenlivost vůči jinakosti je ústřední hodnotou západní civilizace. Je to podle Voltaira právo na jiný názor za podmínky, že bude zachováno i naše právo na názor opačný. Co když náboženské přesvědčení většiny běženců jim neumožňuje tolerovat „nesprávný“ názor nevěřících?
Náboženství je soukromou věcí každého a do veřejného prostoru nepatří. Stát je odloučen od církve a neřídí se předpisy žádné konfese. Islám reguluje veškeré aspekty života společnosti. Podřídí se přistěhovalci evropskému principu, že stát má světskou podobu?
Společenským řádem v Evropě je demokracie. Ta zajišťuje přímo nebo zprostředkovaně vliv většiny na chod státu. Státní moc se uskutečňuje prostřednictvím tří pilířů – exekutivy, zákonodárství a soudnictví – které fungují podle principu brzd a protivah. Je běženec ochoten nadřadit toto uspořádání svým kmenovým či sektářským loajalitám?
Vyjma věcí náboženských a samosprávy komunit na území každého státu platí bezvýhradně společné zákonodárství. Je utečenec připraven k tomu, že bude případně souzen v souladu s obecnými zákony, nikoli podle šariátského práva?
Všichni lidé mají stejnou hodnotu. Žena není ani dobytkem, ani majetkem muže. Je tato hodnota slučitelná s přesvědčením žadatele, anebo se pokusí přesvědčit většinovou společnost, že kráčet deset kroků za manželem, podvolit se výběru ženicha rodinnou radou či kmenovou radou starších – že to vše je nezadatelným právem muslimské ženy, které ji činí šťastnou?
Svoboda jedince a jeho lidská a občanská práva jsou pilíři, na nichž spočívá západní civilizace. Je muslimský přistěhovalec připraven tento princip sdílet, či má k němu výhrady? Bude kupříkladu shovívavě posuzovat případný přestup souvěrců k jiným církvím nebo k agnostikům, či hodlá nadále pokládat usmrcení za zákonný opravný prostředek zakotvený v jeho věrouce?
Základem evropské civilizace je svoboda slova, svědomí a svoboda šířit své názory a politické přesvědčení. Média v zemi, až na výjimky, nepodléhají státu a každý v nich může vyjádřit názor na jakoukoli věc. Souhlas?
Náš sociální systém je určený pro ty, kdo si nejsou schopni sami účinně pomoci. Sociální dávky jsou dočasná záchranná síť pro nemocné, handicapované nebo ty, co se ocitli v tíživé situaci. Systém sociálních dávek není alternativou aktivní práce. Platí, nebo ani náhodou?
Sexuální menšiny si pro sebe vydobyly v Evropě značný společenský prostor. Bude v nich rozšířená muslimská obec vidět rovné spoluobčany, případně je tolerovat ve svém středu?
Každý muž smí mít jen jednu manželku a žena jednoho manžela. Mnohoženství je trestné ve všech evropských zemích. Azylant v rámci řízení o sjednocení rodin si bude muset pozvat k registraci jen jednu manželku, jinak v evropském právním řádu vzniknou nepřípustné trhliny, které se rozšíří i na jiné zákonodárné oblasti. Domluveno, nebo se ještě uvidí?
Bylo by záhodno dostat od většiny aspirantů na evropanství jednoznačné odpovědi na tyto otázky dřív, než bude pozdě. Je to jakési kandidátské minimum či imigrační desatero.
Politická korektnost umírá, ale nevzdává se. Světlonoši dobra obviňují své odpůrce z šíření strachu. Strach může být jakkoli odporná vlastnost, ale má důležitou funkci. Ceněná je jen taková odvaha, která strach překonává. Neschopnost pociťovat strach je známkou duševní poruchy.
Dobro a milosrdenství je vůbec jemná látka, která smysl pro míru nenahrazuje. Je známo, že nejdojemnější, důvěřivý a jímavý úsměv mívají idioti. Za takovým úsměvem se neskrývají žádné postranní či jakékoli jiné úmysly. Leč sliny kanoucí z koutků nenahradí střízlivé pochopení světa.
„To už je tak v přirozenosti lidský“ – mudroval Josef Švejk před posudkovou komisí – „že se člověk mejlí až do svý smrti. Jako ten pán, co našel v noci vzteklýho psa polozmrzlýho a zval ho s sebou domů a strčil ženě do postele. Jakmile se pes vohřál a vokřál, pokousal celou rodinu a toho nejmladšího v kolíbce roztrhal a sežral.“
Byl to určitě moc hodný a dobrotivý pán.
